Historie hokejového Zlína

Rekordní válec. Zn. Berani. Rekordní výhra Beranů. To jsou titulky některých médií informujících o údajném rekordu, který překonali hokejisté Zlína proti pražské Slavii výhrou 2:1 v samostatných nájezdech. Je to jistě krásná série, kterou zlínský hokej po neúspěšných minulých sezonách moc potřeboval. Zároveň ale obnažila žhavé téma. To mi jako historikovi, statistikovi, badateli a dlouholetému novináři, který nad historií klubu tráví denně hodiny času, nedá pokoj.

Blamáž se nekonala, turbulentní sezona však byla neúspěšná. Takhle s odstupem týdne od konce sezony a už bez emocí vnímám uplynulý ročník z pohledu svého milovaného klubu Berani Zlín, který ve finále druhé nejvyšší soutěže nestačil na poměrně suverénní Vsetín v poměru 1:4 na zápasy. Vysvětlím proč je podle mého názoru zklamáním, ačkoliv bezprostředně po posledním zápase ji hodnotili kapitán Bedřich Köhler i trenér Jan Srdínko spíše pozitivně.

Těžké časy už pár let prožívá zlínský hokej. Po loňském sestupu po 42 letech v nejvyšší soutěži se už začínáme obávat i o setrvání v Chance lize, tedy druhé nejvyšší soutěži. Nahlédneme proto do historie, do podzimu 1972, kdy tehdejší Gottwaldov prožil krizi i o patro níž. Mnohem kratší než dnes. Také se dočtete můj názor, kde vidím počátky této krize a také možné řešení. 

S velmi smíšenými pocity jsem se vrátil z vítězného zápasu proti Třinci (4:0) v rámci letního turnaje. Náladu z výhry i třeba druhé nuly v řadě brankáře Dana Hufa mi kalí omezení. Proč na hokeji musí mít fanoušci roušku, ale jinde nikoliv?

Mé názory, postřehy, poznámky a glosy na dění a události ve zlínském hokeji najdete právě tomto místě. Nemusí se slučovat s postojem zlínského hokeje, ani jeho zástupců.

Mé názory, postřehy, poznámky a glosy na dění a události ve zlínském hokeji najdete právě tomto místě. Nemusí se slučovat s postojem zlínského hokeje, ani jeho zástupců.

Když jsem komunikoval s lidmi z Filipova okolí, potvrdil se mi můj osobní postřeh. I přes první záblesk zájmu okolí i médií zůstal svůj. Na ledě dře. On je ten poslední, který po trénincích, kdy už ledovou plochu pokryje šero, sbírá puky.

Sezona 2008/09 je již pro zlínský hokej minulostí a stejně jako každý rok nastává čas rekapitulování a zhodnocení jejího průběhu. Dopadla mnohem lépe, než ta předchozí. Lze z ní vypíchnout více pozitivních, než negativním věcí a fanoušci si ji letos skutečně užili. Pojďme tedy cestovat v čase a připomeneme si, jak vlastně letošní extraligová jízda ve žlutomodrém podání začala. 

Před několika dny skončila zlínským hokejistům sezona a nastoupili na dovolenou. Někdo může namítnout, zda-li vůbec zaslouženou.  Konečným 13.místem Berani vyrovnali nelichotivé postavení ze sezony 2002/03, avšak již v následujícím ročníku se ve Zlíně slavil mistrovský titul. Všichni doufají, že historie se bude opakovat a každý v tom hledá nějakou podobnost, či souvislost. Nejen to, ale i shrnutí a komentář sezony 2007/08, která se v každém případě zapíše do historických kronik, jako neúspěšná vám přináším v následujícím článku. 

Trenér Bokroš je mnoha odborníky, fanoušky i novináři považován za velmi kontroverzního trenéra a člověka. Ne každý s ním vyjde v dobrém, na což doplatili i někteří hráči, kteří si s ním lidsky nerozuměli. Nikdo mu však nevezme, že svou práci dělá více než dobře. Jsou za ním výsledky i úspěchy, které přitahuje jako magnet. Temperamentní, energický a impulsivní kouč si ve Zlíně získal respekt. Jeho devízou je taktika a do detailu propracovaný defenzivní systém, který ve Zlíně praktikuje od svého příchodu. Tento článek však není o profilu jeho osobnosti, ale spíše má poukázat na Bokroše jako otce i jeho syna Tomáše, případně Lukáše a můj osobní názor na příchod mladšího z jeho synů do Zlína.