Jdi na obsah Jdi na menu

*****HOKEJ, VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA ZLÍNA*****

Jaroslav Stuchlík st.: "Je pěkné, když má klub svou paměť a je na svou historii hrdý.“

SK Baťa Zlín 1928-1945.jpgSokol Botostroj Zlín 1948-49.jpg

ZK Baťa Zlín 1945-1948.jpg

Sokol Svit Gottwaldov 1949-1952.jpgSpartak a Jiskra Gottwaldov 1952-1958.jpg

TJ Gottwaldov 1958-1990.jpg

SK Zlín, AC ZPS Zlín 1990-1997.jpg

HC ZPS Barum Zlín 1997-1999.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Hamé 2002-2007.jpg

HC RI Okna Zlín 2007-2009.jpg

 


Déjà vu po padesáti letech? Kdepak, prožíváme největší krizi zlínského hokeje. Dno se hledá

12. 1. 2023

044.jpg

 

Tohle byly novinové titulky na podzim roku 1972, když tehdejší Gottwaldov po sestupu do druhé nejvyšší soutěže nezachytil začátek sezony. Po pátém zápase a porážkách doma s Karvinou 1:3 a v Třinci 0:5 byl se třemi body AŽ desátý. Stejně bodů měla Kopřivnice nebo Hodonín, hůře na tom byli už jen Dynamo Jihlava a Šumperk. „Holomajznu“ s Karvinou, jak bylo uvedeno v jednom článků, vidělo čtyři tisíce diváků.

Tehdejší tým Jaroslava Stuchlíka staršího a Bohumila Kožely, kde už chytal dvacetiletý Jiří Králík, stále aktivně hráli matadoři Horst Valášek, Karel Heim a Ladislav Maršík, či střílel góly Jiří Vodák a všemu velel kapitán Josef Kožela, to nakonec dotáhl na druhé místo po základní části, což je stále platné nejhorší umístění klubu. Do kvalifikace o návrat do nejvyšší soutěže se tehdy neprobojoval. 

Ačkoliv měl za sebou spanilou jízdu. Od výprasku v Třinci totiž prohrál už jen jednou v Opavě.

I tak byla sezona neúspěšná. Cílem byl návrat mezi elitu.

Nepovedlo se. 

Po více než padesáti letech to tady máme znova. Trápení ve druhé nejvyšší soutěži. Z tohoto pohledu jde vůbec o největší krizi klubu od prvního postupu do druhé nejvyšší soutěže v roce 1959.

Prožíváme ještě horší, hlubší a dlouhodobější krizi než v sezoně 1972/1973.

I letos přitom byly vyhlášeny ambice o návrat mezi extraligovou smetánku. Realita? Na druhou Porubu ztrácí Zlín 24 bodů.

Ve Zlíně jsou na starosti se záchranou už roky "zvyklí". Nyní jde ale i o holou existenci profesionálního hokeje ve Zlíně, mezi fanoušky panuje strach z budoucnosti. A nechuť z událostí posledních let. Vytrácí se z hlediště hodně rychle, jelikož dnešní doba nabízí spoustu jiných (lepších) možností a lákadel, než sledovat trápení zoufalého Zlína. Čím déle bude současná situace trvat, tím hůře se je podaří zlákat zpět. Jedinou možností jsou výsledky v souvislosti s atraktivním herním projevem, kulturním moderním prostředním a také zábavou. Hokej přece má být ZÁBAVA. Má nás bavit, máme si jej užívat. Ne u něj dvakrát, třikrát týdně trpět a raději se opět zase po roce těšit na konec sezony.

Od poslední rezervy Pardubic nyní ševce dělí jen deset bodů. Patnáct zápasů před koncem základní části je ve hře ještě 45 bodů. Porážky s Kolínem, nebo se Šumperkem jsou zřejmě potupou nejen pro samotné aktéry, kteří se ještě v roce 2014 mazlili s mistrovským pohárem. Ale zcela určitě pro fanoušky, kteří si slastné okamžiky mohou už maximálně pustit ze záznamu. Vzpomínat a doufat, že zase bude jednou dobře. 

Pro restart by zatím stačilo pokusit se nalákat zpět odchovance, případně hráče, kteří by chtěli ve Zlíně hrát. Uzdravit klub po ekonomické stránce tak, aby lidé i samotní hráči věřili vizi vedení klubu. Aby se začalo vyhrávat a hrát na špičce tabulky Chance ligy a postupně budovat tým s vidinou návratu mezi elitu v horizontu několika let. Je to také o vztazích. Těžko sem nalákáte odchovance, který spálil mosty, cítí křivdu nebo nedůvěřuje vedení. Je to o komunikaci a umět přesvědčit, argumentovat.

Přitom někdy v letech 2015 – 2016 "stačilo" sehnat více prostředků a vytvořit kostru týmu do dalších let a adekvátně zaplatit naše odchovance, kteří se pomalu měnili v lídry (Holík, Zámorský, Šenkeřík, Řezníček, Fořt atd.). Legendy Petr Čajánek, Petr Leška, Martin Hamrlík, nebo Jaroslav Balaštík (s)končily, jejich výše uvedení nástupci už přebírali své role v áčku od svých učitelů. Když k nim přidáte "objevy" Davida Šťastného s Robertem Říčkou, či Robertse Bukartse, troufám si tvrdit, že dnes hrajeme minimálně o elitní šestku v extralize. Udržet, nebo se pokusit o návraty většiny těchto kvalitních hokejistů a k nim přidat bojovníky se zlínským srdcem, dnes bychom neměli tristní pohled na přeplacené „hvězdy“ odjinud, kteří minimálně podle čísel neodvádějí ani svůj standard z minulých sezon.

I v roce 2015 panovaly logické obavy, aby se legendy podařilo nahradit. To se v daný moment podařilo z mého pohledu až nečekaně dobře, ale nepovedlo se je udržet, tedy adekvátně zaplatit. Proto šli jinam. Zlín na ně tehdy neměl a stále nemá. Otázkou je PROČ. Ani legendy tady nehrály za pár drobných.

Klub od podzimu 2014 opakovaně na začátku sezony nabral bodové manko, dlouho trčel na posledním místě a poté horko těžko sezonu zachraňoval. Povedlo se, ale mělo to být důrazné varování. Z dnešního pohledu nebylo dostatečné. Bylo v Baťově městě zažité přesvědčení ve stylu: vždycky se to vytáhlo, podaří se to i tentokrát. V posledních letech mi také přišlo, že jsme extraligu všichni brali jako samozřejmost. Jenže tým pomalu oslaboval a ambiciózním hráčům tohle přežívání bez medailových ambicí logicky nestačilo. I proto odcházeli za lepším. Nedivím se jim.

Škoda.

Odchody do NHL, nebo jiných evropských lig hráčům přeju. Ať si vydělají, zabezpečí se, pokud na soutěž mají výkonnost. Ale vidět zlínské odchovance bojovat na Zimním stadionu Luďka Čajky v dresu soupeře proti Zlínu je smutné. Stejně jako je vidět hráče v dresu Zlína jen proto, že je jinde (i o soutěž níž) nechtějí. Jen proto, že jsou "levnější" a na prověřenou kvalitu v pokladně není. 

Nyní nezbývá než věřit. Když jsem si vychutnal největší úspěchy, teď nebudu utíkat a tvrdit, že zlínský hokej skončil a je mi lhostejný. Nebyl by ani ve druhé lize. Jen by jej hráli amatéři. Pro radost, na žízeň. Možná lepší sledovat jejich chuť a zápal, než to co jsme viděli v pondělí proti Slavii. Minimálně bojovnost jsem vždy bral za samozřejmou. Dnes už zřejmě není.

Nyní často vidím "mrtvou" střídačku. Hráče bez emocí, sebevědomí, energie, zklamané a už předem poražené. Proč nejsou vidět emoce, chuť se srazit, porvat, vyprovokovat soupeře? Budiž příkladem mistrovství světa dvacetiletých.

Tak jako to uměl třeba Jaroslav Balaštík. Soupeři se vryl pod kůži, že ho jinde nenáviděli. Doma ve Zlíně byl hrdinou a oslavován. Stejně jako Petr Čajánek. Srazil se, osekal soupeře jako vánoční stromeček, klidně vzteky roztřískal hokejku, když se mu něco nelíbilo. Páru vypustili i Miroslav Okál, Martin Hamrlík, nebo dříve Josef Štraub. To kliďas Petr Leška nás zase bavil jinak, jeho úsměv provokoval, svým hokejovým uměním originálně pobavit se stal mezi fanoušky nesmrtelným. Ano, dnes je vyžadována disciplína, klade se na ni velký důraz. Hloupé a zbytečné prohřešky se trestají nejen pobytem na trestné lavici. Ale šikovní hráči umí udržet balanc, který týmu neuškodí a nakonec pomůže.

Nikomu z nich nebylo lhostejné, jak se tým prezentuje. Přitom i oni zažili sezony, kdy se jim nedařilo, i oni řešili své problémy v kabině, nebo doma. Všichni nám servírovali mnoho let špičkovou zábavu, o to víc nám všem chybí. Přitom své nástupce měli. O tom jsem přesvědčený.

Ne, nemusí se zrovna dařit, nemusíte mít svůj den, soupeř může být lepší, můžete řešit osobní potíže. Ale pokud vás platí a chodí na vás lidé s vidinou zážitku a radosti, nejen já chci a očekávám, že žlutomodrý dres s logem berana bude muset legenda a současný kustod Miloslav Sedlák s trochou nadsázky dávat prát aspoň dvakrát, aby odér potu zmizel a dres byl zase čistý do dalších bitev. Stylem, kterým se současní hráči prezentují mi přijde jako pošlapávání tradice jejich předchůdců. Utrápený a zkamenělý výraz pana Sedláka na jedné z fotografií ze zápasu se Slavií na klubových stránkách je vše vypovídající.

Také jeho generace často prohrávala, pravidelně sestupovala z nejvyšší soutěže, poté se do ní se slávou a nadějí na setrvání vracela. Ani jim se roky nedařilo podle představ. Ale dovolím si tvrdit, že většinou na ledovém place nechali svá srdce i zdraví. Luděk Čajka dokonce svůj život. Reprezentujete také město i klub s tradicí Tomáše Bati. Byl bych vděčný, pokud bychom se všichni, komu na zlínském klubu stále aspoň trochu záleží, k tradici, historii i budoucnosti chovali s úctou, respektem, vděčností. Díky nejen těm v tomto článku jmenovaným jsme si mohli prožít neslavnější okamžiky v 95leté historii klubu. A to není v životě fanouška málo.

To se bohužel neděje a stále častěji postrádám nasazení, bojovnost, urputnost, psychickou odolnost - tedy základní předpoklady výkonu. S tím pak přijde i kvalita a krása. Čím dál více to zmiňují také sami hráči. Ptám se PROČ SE TO DĚJE? Odpověď mají jen oni v kabině.

Na druhou stranu dokud se nerozpustí led, dokud klub bude fungovat, budu na zimák chodit, dál pracovat na svých projektech a plánech, které souvisí s dějinami zlínského hokeje. Stejně jako kdysi během extraligových bojů.

Osobně to beru jako sportovní vývoj. I v životě se někdy daří víc, jindy méně. Jen jako v životě je potřeba problémům předcházet. A to se v minulých letech nedělo. Když jsem po zápase se Slavií viděl u rozhovoru sklíčeného Pavla Kubiše, bylo mi ho líto. Že zrovna on musí vysvětlovat, co se zase po roce stále opakovaně děje. Naučil jsem se řešit věci, které sám ovlivním a zbytek nechat být. Netrápit se jen proto, že někdo jiný své práci nedává všechno. Proto své stesky po zápasech nechávám na zimním stadionu. Tento přístup se mi vyplácí, za poslední tři roky jsem nedobrovolně chyběl jen párkrát.

Zlínský klub není první ani poslední, kdo prožil a prožívá pád na dno, které bohužel stále hledá. Vyprávět mohou i ve větších městech, kde by sehnat peníze pro hokejový klub mělo být snazší než na Zlínsku. Třeba v Olomouci, Brně, nebo v pražském Edenu měli své existenční potíže.

Jediným řešením je dle mého postupný návrat odchovanců a mít prostředky jak adekvátně zaplatit nejen navrátilce, ale také budoucí hráče z vlastní líhně a hokejisty, které objevíme a oni se rozhodnou zde zapustit kořeny. Aby už neměli důvod hromadně odcházet. Záležet nyní bude na soutěži jakou budeme v příštích letech hrát a také na jejich aktuální výkonnosti. A ano, také finančních požadavcích.

img_20220420_164240.jpg

Také v mém případě samozřejmě hrají roli peníze a čas. A také ochota je investovat, do toho co mám rád. Tento web tvořím a snažím se udržovat aktuální už 16 let. Nedávno oslavil své výročí, jako každý rok na začátku ledna musím zaplatit poplatek v řádu nižších tisíců za provoz a kapacitu. Investuju každodenně spoustu času do pestré škály činností kolem zlínského hokeje. Tvořím velké kroniky z novinových výstřižků aktuálního dění navzdory tomu, že se již pár let nedaří. Rekonstruoval jsem své soukromé muzeum se zlínskými artefakty.  Cestuju na vybrané venkovní zápasy, nebo navštěvuju bývalé hráče a trenéry. Stále mi to dělá radost a potěšení. Bohužel právě jen historie. To nejdůležitější, aktuální dění na ledě i mimo něj však dlouhodobě strádá. Pojďme to ,prosím, všichni pokusit se změnit. Ať se zase mohou psát šťastné novodobé dějiny.

Pevné nervy všem, co ještě najdou odvahu na zápasy chodit. Čtyři tisícovky jako před padesáti lety ale nečekám.

Daniel Ostrčilík, historik zlínského hokeje.