Tento název lze charakterizovat jako celkový podtitulek mé hlavní a nejdůležitější práce na webu. Teď vám přinesu odbornou charakteristiku mé práce.
ŽURNALISTIKA
Žurnalistika popisuje novinářské povolání i produkty této činnosti, které přinášejí informace o aktuálním společenském dění a poskytují komentáře, názory, souvislosti.
HISTORIE ŽURNALISTIKY
Žurnalistika se začala rozvíjet na počátku novověku, v době nových zámořských objevů a rozvoji obchodu, kdy význam informace prudce stoupl a zpráva se stala prodejným zbožím. Zprvu se jednalo o ručně psané dopisy, které placení dopisovatelé posílali svým předplatitelům. Další rozšíření žurnalistiky by bylo nemyslitelné bez vynálezu knihtisku.
Během renesance a reformace se nadále vyvíjela myšlenka „práva na informaci“, tato idea pak dosáhla největšího uplatnění v 19. a 20. století. Mluvíme o „zlatém věku žurnalistiky“.
DRUHY ŽURNALISTIKY
Tehdy také došlo k diferenciaci žurnalistiky podle odvětví, kterým se zabývala: ekonomie, politika, společnost, zábava, kultura, sport… S nástupem nových technologií (fotografie, rozhlas, televize, elektronická média) se vyvíjí stále nové profese.
ZPRAVODEJSTVÍ A PUBLICISTIKA
Bez ohledu na kanál či typ, žurnalistika má dvě hlavní složky: zpravodajství a publicistiku.
ZPRAVODEJSTVÍ
Jeho úkolem je „zpravení“ veřejnosti o nějaké události, která se stala (nestala) nebo stane (nestane). Stojí na informacích a faktech. Ve zpravodajství se nesmí vyskytnout hodnocení nebo názor na danou událost, zpráva má být objektivní.
Činnost spojená se stanoviskem, názorem, postojem, subjektivním přístupem. Může zahrnovat pojmy, soudy, hodnocení. Jejím cílem může být poučení, informování recipienta, ale také pobavení, přesvědčení nebo získání na svou stranu.
Některé publicistické žánry:
- článek
- sloupek
- fejeton
- esej
- reportáž
- interview
ČLÁNEK
Novinový článek je literární žánr obsahující jasné, věcné, logické a srozumitelné vyjádření myšlenky nebo popis události. Článek hledá souvislosti, příčiny, následky a analyzuje, třídí a zobecňuje.
Obsahem článku jsou:
- základní myšlenka (teze)
- argumentace
- závěry
Článek je výsledkem subjektivního přístupu autora k dané problematice i k výrazový a jazykovým prostředkům, proto je řazen mezi žánry publicistické.
V laickém pojetí slovo článek znamená téměř jakýkoli útvar v novinách kromě zprávy.
SLOUPEK
V přeneseném smyslu jde také o publicistický útvar používaný v novinách, vznikl „na objednávku“ na počátku 20. let 20. století. Sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podmět zevšeobecňuje, často ironizuje. Na rozdíl od fejetonu je sloupek stručnější, obvykle nepřesahuje jeden sloupek novinové sazby. Známým českým sloupkařem byl Karel Čapek.
V anglosaské literatuře má sloupek (column) podobný námět, ale je blíže našemu fejetonu, především svým rozsahem.
FEJETON
Fejeton (z franc. feuilleton respektive feuille [fœj] = lístek), či též poznámka pod čarou, u nás tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků.
Pojem fejeton je žánrovým označením pro nový literárně publicistický útvar, který vznikl a rozvinul se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky).
V západních zemích se dnes názvu fejeton používá pro celou třeba mnohostránkovou přílohu periodika, nebo kulturní a společenskou část, která přináší mimo zpráv především krátké literární žánry, jako beletristické příspěvky, recenze, větší kritiky uměleckých děl aktuální úvahy, eseje či krátká vědecká pojednání, nebo cestopisné stati.
ESEJ
Esej (řeckého původu, latinsky exagium – vážení, francouzsky essai – pokus, zkouška) je literární odborně publicistický žánr středního či kratšího rozsahu, úvaha na určité téma, spočívající v přemýšlení o faktech a jejich hodnocení. Autor eseje posuzuje problém v širším kontextu, komentuje současná řešení a naznačuje nová, často klade otázky a společně se čtenářem na ně hledá odpověď. Esej je tedy jakýsi dialog autora se sebou samým i se čtenářem. Je často psán živým, obrazným jazykem. Nejběžnějšími tématy je: literatura, politika, věda, umění, společnost apod.
REPORTÁŽ
Reportáž (z franc. reporter – přinášet) je literární útvar používaný především v žurnalistice, reportáž popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním.
Autor reportáže (reportér) se pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky: událost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a ovlivňuje kompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost reportéra), přesný a pokud možno objektivní. Reportáž je jakýmsi rozšířeným zpravodajstvím, podrobnější a „přímo u toho“. Reportáž může být psaná + obrazová (noviny), rozhlasová či televizní.
Základními metodami tvorby reportáže jsou:
-
Pozorování
-
Přímá účast
-
Sběr faktů
-
Konfrontace pohledů
Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek, s čímž souvisí i výběr kompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér je pozorovatel (a často i účastník) popisované události, což mu přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku.
Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných prostředků. Může mít někdy formu interview.
INTERVIEW
Interview (z francouzského entrevoir, přeneseno do anglického inter a view) znamená v angličtině rozhovor nebo schůzka. Jedná se o žurnalistickou metodu, jak získat informace. Interview je také publicistický (někdy i zpravodajský) žánr.
ZNAKY INTERVIEW
Interview se od rozhovoru liší především tím, že novinář je jednoznačně v roli tazatele a iniciuje interview, určuje témata, otázky, okruhy atd. Při reprodukci se pak snaží zachytit nejen slova dotyčné osoby, ale také atmosféru, typické charakteristiky osobnosti a smysl jejích výpovědí. Nemusí naopak otrocky přepisovat vše, co člověk řekne. Pro dodatečné potvrzení interview se mohou dohodnout na autorizaci.
AKREDITACE
Akreditace (nebo být akreditovaný) znamená mít právo provádět určitou činnost nebo se něčím prokazovat. Často to může být synonymum pro získání licence.
Akreditaci uděluje takzvaná akreditační autorita.
PŘÍKLADY
- Příkladem může být pokud například univerzita v USA akredituje českou pobočku k udělování nějakého titulu.
- Nebo pokud je společnost akreditována k poskytování bankovních služeb a stává se bankou. V tomto případě je autoritou stát.
- Akreditovat se může také novinář na společenské akci.
REDAKCE
Cizím slovem redakce označujeme několik navzájem souvisejících pojmů :
- zpracování textu pro tisk, úprava rukopisu, příprava různých verzí téhož textu - textová verze (verze textu)
- synonymum pro slovo redigování
- řízení obsahové a věcné náplně knih, časopisů, novin, brožur a hromadnýc sdělovacích prostředků (rozhlas, televize, internet apod.)
- kolektiv pracovníků provádějící redakční práce (kolektiv redaktorů)
- sportovní redakce České televize
- hlavní redakce zábavy
- prostory, kde pracují redaktoři (sál, místnost, budova, zpravodajský komplex)
text: www.wikipedia.cz