Historie hokejového Zlína

Byl čtvrtek 10. května 1984, kdy se ve svých 48 letech ujal trenér Zdeněk Uher (narozen: 27.2.1936), který už předtím získal dvě bronzové medaile, své funkce v tehdejším Gottwaldově. „Město se mi velice líbí, rád jsem do Gottwaldova jezdil jako hráč i jako trenér. Chtěl bych se zde usadit natrvalo,“ plánoval tehdy Uher, který se následně během prázdnin 1984 přestěhoval do Baťova města i s rodinou a tehdy 17letou dcerou, která závodně hrála stolní tenis. „Doufám, že i ona zde najde uplatnění.“

Okamžitě se se svými asistenty Ladislavem Maršíkem a Otou Mrlíkem pustil do práce. „Tvoříme nový omlazený kádr. I za tohoto stavu, ve kterém mužstvo je, jsem přesvědčen, že budeme hrát důstojnou roli v ligové soutěži. Chtěl bych, aby tým odváděl výkony úměrné podmínkám, které se zde pro hokej vytvářejí,“ podotkl Uher a přidal přirovnání. „Když jsem převzal Teslu, skončili jsme desátí. Společnou prací jsme to po čtyřech letech vytáhli až na třetí místo v ligovém žebříčku. Věřím, že i gottwaldovští hokejisté jsou schopni dosahovat lepších výsledků než doposud. To ale není otázka jednoho roku,“ tvrdil při svém nástupu Zdeněk Uher.

Při tvorbě kádru měl jasno. „Nebudu měřit hráče podle stáří ani jména, ale podle výkonnosti. Zaměříme se hlavně na zvyšování kondice, ta se dá vždy dobře natrénovat. A také na nové, moderní pojetí fyzicky i psychicky náročného hokeje,“ plánoval kouč.

„Líbí se mi zdejší nadšení i zájem o hokej. Moji práci hodnoťte až s odstupem dvou let. To je doba, po níž se dá dosáhnout prvních výsledků. Mám trenérskou smlouvu na tři roky a další ukáže čas,“ vzkázal Uher před startem sezony, která byla pro zlínský hokej historická!

V sezoně například Gottwaldov nepoznal porážku s pozdějším mistrem Duklou Jihlava. Odměnou pak pro celý tým bylo celkové třetí místo po základní části. Play-off se nehrálo, první medaile byla na světě! Už po první sezoně Zdeňka Uhera u týmu, který osobně po dvou bronzech v Pardubicích v baťově městě pečetil bronzový hattrick. „Skok z jedenáctého na třetí místo byl překvapením i pro mne samotného. Mám z něj samozřejmě radost, ale nelze jej přeceňovat,“ tvrdil Uher, který byl podruhé za sebou vyhlášen „trenérem roku“. Jehož podrobnější hodnocení sezony i hráčů najdete ZDE.

Uher ještě v Gottwaldově trénoval další necelé tři sezony, ale na medaili už nedosáhl. V roce 1986 skončil tým pod jeho vedením po základní části šestý, ale ve čtvrtfinále padl hladce s Jihlavou 0:3 na zápasy a v boji o 5. místo porazil Trenčín 2:0 na utkání. Podobně dopadl i o rok později, kdy jako osmý tým po základní části podlehl ve čtvrtfinále Pardubicím 0:2 na zápasy. Následně v boji o umístění podlehl 0:2 Brnu i Slovanu Bratislava 1:2. Nejhorší sezona pod Uhrovým vedením byla 1987/88, kterou kouč ani nedokončil.

15. února 1988 na výborové schůzi oddíl požádal o uvolnění a vedení klubu jeho žádosti vyhovělo. „Někteří starší hráči si s trenérem přestali rozumět. Tomu odpovídaly i výsledky,“ vysvětloval po letech jeden z hráčů Juraj Jurík.

„Je přirozené, že jestli se zvyšují nároky na výkon, může to vést k nervozitě ve vztahu mezi hráči a trenérem. A konfliktní situace se promítnou do výkonu na ledě. Napětí se zvyšuje, při opakujících se dostatcích se zvyšuje kritičnost. Byl bych ale špatný trenér, kdybych mlčel. Zvlášť, když se chyby opakují. Hráči mne požádali, abych k nim změnil svůj přístup. Přemýšlel jsem o tom a pokusil se o to. Ukázalo se však, že jsme ani potom nenašli společnou řeč. Kéž by při zápasech všichni odváděli to, co Rosťa Vlach, nebyly by žádné problémy,“ loučil se Zdeněk Uher dlouhou analýzou, kterou si přečtěte v hodnocení celé sezony ZDE.

„Trenér Uher odvedl v Gottwaldově hodně práce. Chtěl bych mu za to poděkovat. Bude o něj mezi prvoligovými oddíly určitě velký zájem,“ vzkázal mu předseda klubu Bohumil Kožela při jeho odchodu z Gottwaldova.

Po jedenácti letech od svého odchodu z baťova města už ale o svém působení mluvil s nostalgií. „Našel jsem tu všechno, co trenér ke své práci potřebuje. Přivedl jsem mužstva do finále třikrát, ale to zlínské bylo určitě nejlepší a rád na něj vzpomínám,“ vykládal Zdeněk Uher v roce 1999 při oslavách 60. výročí od založení klubu. „Pracoval jsem v mnoha klubech, ale na Zlín vzpomínám opravdu nejraději. Bylo to něco úžasného, plný stadion, lidé nás zastavovali na ulici, zkrátka žili hokejem. Navíc tu bylo skvělé zázemí,“ líčil Uher. 

 „Přísný trenér, který nesnáší podrazy, nekázeň a špatnou životosprávu. Na druhou stranu dokáže pochopit problémy hráčů a pomoci,“ charakterizoval kouče Uhra útočník a bývalý svěřenec Rostislav Vlach.

S hokejem začínal Zdeněk Uher v rodném Holoubkově, kde nastupoval v letech 1949 až 1953 za tým Kovosvit Holoubkov ještě na zamrzlém rybníce. „Tehdy mě ani nenapadlo, že bych někdy hrál hokej závodně a ještě k tomu v ligovém nebo reprezentačním celku,“ přiznal kdysi Zdeněk Uher, který se z rybníku dostal do žákovského družstva TOS Holobkov, následně pak do dorostu.

Od roku 1953, kdy mu bylo osmnáct, hrál dva roky za Plzeň. Následně dva roky za Duklu Jihlavu, poté opět dva roky za Plzeň. V ročníku 1958-59 Plzni utekl o čtyři body titul mistra ČSR před mistrovským Kladnem. „Přesto je to nejpěknější vzpomínka z aktivní kariéry,“ přiznal Uher.

Od roku 1960 čtyři roky nastupoval za Teslu Pardubice, v roce 1964 přestoupil do Tatry Kolín, kam z Pardubic dojížděl. Aktivní kariéru ukončil v roce 1971 po čtyřech letech ve Dvoře Králové hrající třetí nejvyšší soutěž. To už od roku 1964 trénoval žákovské týmy Tesly Pardubice a pomalu se přeorientoval na trenérskou práci. Od roku 1970 vedl ligový dorost Pardubic. V letech 1972 až 1977 byl pověřen trénovat juniorskou reprezentaci do 18 let. Od roku 1976 vedl tři ročníky rezervu Dukly Jihlava se sídlem v Liberci. Poté na rok převzal tamní civilní oddíl.

Poté působil v Pardubicích, které vedl v letech 1980 až 1984. V posledních dvou letech pak s omlazeným týmem získal dvakrát bronz a zapracoval pozdější opory mistrovských týmů ze sezon 1986/1987 a 1988/1989. Ze čtyřletého působení v Gottwaldově zamířil do Mladé Boleslavi (1988/89) a Českých Budějovic (1989-1991). Poté se opět vrátil do Pardubic, se kterými v sezoně 1993/94 postoupil do finále, kde Pardubice se Šejbou, Králem, Lubinou či mladičkým Hejdukem podlehly Olomouci 1:3 na zápasy.

V letech 1994 až 1997 působil jako asistent Luďka Bukače v české reprezentaci, kterou v roce 1996 získal titul mistra světa.

Autor: Daniel Ostrčilík s pomocí archívu a www.hcpce.cz

Foto: archiv klubu