Jdi na obsah Jdi na menu

*****HOKEJ, VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA ZLÍNA*****

Jaroslav Stuchlík st.: "Je pěkné, když má klub svou paměť a je na svou historii hrdý.“

SK Baťa Zlín 1928-1945.jpgSokol Botostroj Zlín 1948-49.jpg

ZK Baťa Zlín 1945-1948.jpg

Sokol Svit Gottwaldov 1949-1952.jpgSpartak a Jiskra Gottwaldov 1952-1958.jpg

TJ Gottwaldov 1958-1990.jpg

SK Zlín, AC ZPS Zlín 1990-1997.jpg

HC ZPS Barum Zlín 1997-1999.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Hamé 2002-2007.jpg

HC RI Okna Zlín 2007-2009.jpg

 


Jugoslávský zápisník: Gottwaldov navštívil dějiště MS, aneb jak se šermovalo s domorodci

23. 11. 2020

Ta zpráva přišla nečekaně. V době, kdy už se prakticky rozpouštěl led. Jugoslávské národní mužstvo požádalo našeho zástupce v LIGH pana Šubrta o sparingpartnera z I. ligy. Napřed to měla být Dukla Jihlava, ale protože hráči reprezentovali A i B družstvo ČSSR a doplnění z Dukly Košice nebylo možné, byl doporučen náš tým. Takže vzhůru za dobrodružstvím do Jugoslávie (dnešního hlavního města Slovinska - Lublaně).

Po vyřízení nezbytných formalit odjížděl 24. února 1966 ráno z Gottwaldova autobus s našimi hráči a vedoucími. Na střeše byla pod plachtou ukryta hokejová výstroj a uvnitř začali sklápět opěradla sedadel hráči, aby pokračovali v přerušeném spánku. Vedle řidiče už tradičně zasedl Bohuš Kožela. Po cestě jsme přibrali Vykoukala z Tečovic a hned za ním Josefa Koželu a s malým zdržením pak na sídlišti Malenovice i Jardu Hellera. Jsme kompletní a můžeme plnou parou v před.

Za chvíli jsme v Bratislavě a po krátkém občerstvení uhání autobus k maďarským hranicím. Nezbytné pasové a celní formality v Rusovcích, přání hodně úspěchů od našich celníků a pod koly autobusu ubíhají další kilometry. Projíždíme maďarský Györ a další města poté jedeme pětadevadesát kilometrů kolem Balatonu.

Pohled na rozbouřenou hladinu jezera nás překvapil. Vysoké, bílé hřebeny vln se rozbijí o hráze a rozstřikují v tisíci kapkách. Opravdu, jako moře. Kolem něj vidíme řadu krásným rekreačních chat, domků, restaurací i jiných rekreačních zařízení, nyní ovšem opuštěných. Stále je nač se dívat. Blatenské jezero však zůstalo za námi a blíží se poslední maďarské město Nagykanizsa. Stručně: Pěkné město s čistými ulicemi a lidmi spěchajícími za svými povinnostmi. A zase projíždíme širou maďarskou krajinou, ale již mírně zvlněnou.

Někdo spí, jiný se zrovna probouzí, další mastí karty, i hudba z tranzistorů tu splývá s ruchem v autobusu.

Kdybychom nemuseli vystoupit kvůli pasové a celní kontrole, ani bychom nepostřehli, že jsme na maďarsko-jugoslávských hranicích. Stejný ráz krajiny, stejné vesnice. To už máme za sebou 10 hodin cesty, u volantu se už několikrát vystřídali Rosťa Štěrba a Franta Vičánek. Když je člověk vidí za volantem, hned se cítí dokonale bezpečný.

Projíždíme prvním větším jugoslávským městem Varaždinem, poté Zábřehem a již za tmy uháníme po autostrádě, tedy dálnici, do Lublaně. Do hotelu Ilirija na Celovské cestě jsme dorazili kolem 21 hodiny. První setkání s Jugoslávci bylo příjemné. V hale hotelu nás česky přivítal určený průvodce, který se pak o nás staral po celou dobu pobytu v Lublani. Jmenoval se Martin a později jsme se dozvěděli, že byl určen i jako průvodce národního mužstva ČSSR.

Pěkný a moderní hotel Ilirija má pokoje zpravidla po dvě osoby. Bydleli zde i reprezentanti Jugoslávie vedení stále stejně usměvavým a bobrým Václavem Bubníkem, jak jsme ho znali. Pravda, roků mu přibylo, i bříško mu narostlo, ale stále má o čem mluvit. Však nám také spolu s Martinem Jugoslávii nejvíce přiblížil.

Hotel Ilirija je majetkem družstva, které jej po vypracování projektu postavilo za půl roku. Zvláštností také je, že projektanti, kteří na základě smlouvy projekt zpracovávají, mají desetiprocentní podíl z celkové ceny stavby jako odměnu za práci. Je tedy zcela pochopitelné, že se snaží udělat co nejlépe a nejvíce vybavený projekt, protože pak i odměna je vyšší.

Samotná Lublaň je moderní město se širokými ulicemi a asi s 230 000 obyvateli. Vedle evropských činžáků jsou tu a tam vidět malinkaté domky, ale i ty brzy zmizí. Lublaň se rozrostla prakticky v posledních deseti letech. Zmizely úzké uličky a nízké domky a místo nich vyrostly nové moderní čtvrti a obchody.

Náš první zájem ještě v ten čtvrteční večer patřil samozřejmě výkladním skříním menšího obchodního domu s průmyslovým zbožím s cenovkami ve starých a nových dinárech. Tudíž, v Jugoslávii byla měnová reforma, ale vedle nových bankovek platí dál i staré bankovky, proto ty dvojí ceny.

Zpočátku nás to sice trochu pletlo, například, když jsme si šli koupit pohlednice.

Byla to vůbec i v dalších dnech řada veselých historek s nakupováním, když jsme se snažili dorozumět se s prodavačkami lámanou slovenštinou. Nakonec to však vždycky nějak dopadlo, protože co se neřeklo, to se „odšermovalo“ rukama. Konečně, však to znáte.

Vraťme se však k tomu, co nás nejvíce zajímalo, k hale Tivoli. Čekaly nás dva zápasy a my jsme pochopitelně nechtěli udělat československému hokeji před samotným zahájením MS ostudu. S dějištěm mistrovství světa jsme se seznámili hned na druhý den, kdy jsme měli na 11 hodin určený trénink. Hala Tivoli na nás zapůsobila pěkným dojmem. Stupňovitá a členitá střecha má na bocích dostatečně intenzivní světla, což je vcelku dobrý nápad, ale jen pro hráče na ledové ploše. Méně radosti z této světelné úpravy mají diváci na nejvyšších místech k sezení. Když zvednou zrak, jde jim osvětlení přímo do očí.

Mantinely a vůbec celý vnitřek haly doslova tone v záplavě reklam domácích i zahraničních výrobků. Čelné místo zde zaujímaly i reklamy československých výrobků (Škoda, Tatra, Zetor atd.) Dobře jsou řešeny i prostory kolem ledové plochy. Všude je dostatek místa, přičemž přední sedadla pro diváky jsou stále ještě v dostatečné vzdálenosti od střídaček. Upravené hlediště pojme dvanáct tisíc diváků.

Ve srovnání s naší halou se nám zdála hala Tivoli v Lublani sice stejně krásná, ale už ne tolik moderní. Něco jiného je ale její okolí. Budova je posazena vskutku do pěkného přírodního prostředí. Široké příjezdové cesty, upravené parky, sochy sportovců. Téměř z celé jedné strany budovy se táhne upravený les, před halou je pak otevřená plocha pro adepty ledního hokeje.

Naše dvě utkání byla dobrou propagací československého hokeje a pro náš oddíl je důležité také to, že utkání znamenala navázání styků s jugoslávskými hokejovými družstvy a tím další utkání v ČSSR i v Jugoslávii.

V té době byla již Lublaň v pilných přípravách na vlastní mistrovství světa v ledním hokeji. Všude se natíralo a uklízelo, dokončovala se parkoviště, stavěly se propagační tabule a vyvěšovaly vlajky všech zúčastněných národů. Na každém kroku bylo poznat, že světová sportovní událost je za dveřmi.

Přes všechnu tuto horečnost v přípravách si naši hostitelé našli dost času věnovat se naši výpravě. Ubytování bylo příjemné, strava výborná a v dostatečném množství, lidé byli přívětiví. To všechno pak nakonec svědčilo o upřímném a přátelském poměru Slovinců k nám, Čechoslovákům. V prvním utkání se naše mužstvo zachovalo vskutku jako správný host. Naše těsné vítězství 3:2 dávalo nejen jugoslávským reprezentantům, ale i těm osmi tisícům přítomných diváků i nakonec televizním divákům naději na dobré umístění na MS ve skupině B. Jak vím, Jugoslávie byla třetí, a to byl jistě za dnešní úrovně tamního hokeje úspěch. Na MS skupiny A, které se konalo na stejném místě si jistě vzpomenou i pamětníci. Tehdejší tým ČSSR trenérů Bouzka a Kostky skončil celkově druhý za SSSR a před Kanadou. Více o celém MS najdete ZDE.

Jugoslávie - TJ Gottwaldov 2:3 

Jugoslávie - TJ Gottwaldov 2:8