Historie hokejového Zlína

Má za sebou bohatou hokejovou kariéru. S výjimkou vojny neoblékl jiný než zlínský klubový dres. Který z hráčů se může pochlubit 823 starty v nejvyšší české hokejové soutěži v jednom dresu? Momentálně jen zlínský patriot MIROSLAV OKÁL. Osmatřicetiletý veterán, který letos na jaře ukončil svoji osmnáct let trvající extraligovou kariéru. Fanoušci si ho budou navždy pamatovat jako nezdolného bojovníka, vůdce a srdcaře, který byl věrný svému mateřskému klubu. Jak svého spoluhráče a kamaráda poznali jiní zlínští hráči, se kterými sdílel společnou kabinu? Co na něj říkají zlínští příznivci a jak jej vidí nejbližší rodina? Všechny a další otázky zodpoví následující obsáhlý portrét popisující lidský charakter, hokejové vlastnosti a dovednosti jedné z největších zlínských hokejových legend.

Miroslav Okál byl u svých spoluhráčů velmi respektovaným člověkem. I u hráčů, kteří jsou po hokejové stránce ještě nadanější je cítit, s jakou autoritou o svém, již bývalém, vůdci mluví. „Nedokáži se vyjádřit jedním slovem,“ přemýšlel jak nejlépe charakterizovat dlouholetého spoluhráče a kamaráda Petr Čajánek. „Míra byl jeden z těch starších kluků, který si mě po mém příchodu do mužů vzal pod svá ochranná křídla. V mé druhé sezoně jsme spolu začali nastupovat a odehráli jsme spolu v jedné formaci asi deset sezón. Pro mě je to ikona zlínského klubu, která drží rekordy v počtu odehraných sezon a zápasů v jednom dresu,“ přemítal reprezentační forvard a i nadále si vzal slovo. „Nevím o hráči, který by odehrál celou kariéru v jednom klubu. Mirek dokázal všechno. Dovedl mužstvo k prvnímu a jedinému zlínskému titulu. Očko je výborný člověk a spoluhráč, který do hokeje dal srdce. Zasloužil by si v budoucnu zastávat nějakou vysokou funkci ve vedení klubu, protože je to člověk na svém místě a určitě by měl ke klubové problematice co říct,“ dodal Čajánek s respektem v hlase.

Po Josefu Štraubovi převzal kapitánské „céčko“, které měl na hrudi poprvé v sezoně 1998/99. „Nedá se říci, že by mne kapitánství odvádělo od hry. Především jsem cítil větší zodpovědnost za tým. Také jsem musel více jezdit a komunikovat s rozhodčími a trenérem,“ líčil Okál povinnosti vůdce. Zodpovědným přístupem k tréninku a k zápasům, ve kterých nevypustil jediný souboj, a možnosti tvrdého kontaktu se soupeřem, si získal mnoho fanoušků. „Míra se stal zlínskou hokejovou legendou. Ve chvílích, kdy se nedařilo, nám šel svou bojovností a nasazením příkladem. V tom byl jedinečný," potvrdil Jaroslav Balaštík, jenž převzal funkci kapitána po odcházejícím Okálovi.

V letní přípravě býval nejlepší

Na sezónu se uměl výborně připravit. Pravidelně míval nejlepší výsledky testů v letní přípravě. Porážel i mladší spoluhráče. Jeho specialitou byl vytrvalostní běh na delší trať a také cyklistika.

Představte si situaci, kterou v přípravě na sezónu 2004/05 popsal deník Sport. Hráči právě zdolali prudký svah k Majáku a vracejí se zpět k zimnímu stadionu. První skupinu, které chyběly do cíle několik desítek metrů, jako první vedl bek Pavel Zubíček. „To vyfoťte. Okál je za mnou,“ pokřikoval na fotografa. Upozorňoval tím na fakt, že se vyhlášený běžec Okál držel až na třetím místě. Brankáři Tuček s Murínem měli v tu chvíli několikametrový odstup. Do cíle nakonec doběhli Okál se Zubíčkem společně. V posledních metrech se chytili za ruce a s vítězoslavným gestem proběhli pomyslnou páskou. „Očko je náš vytrvalec, ale mladí jej asi budou pěkně prohánět,“ soudil tehdy asistent trenéra Jaroslav Stuchlík.

Rodinný klan Okálů je vůbec sportovně založený. Nejstarší tatínek Okál, hrával za Zlín fotbal. Přesto oba své syny v šesti letech přivedl k hokeji. Bohužel v šedesáti letech zemřel. Na jeho počest si před sezónou 1998/99 změnil jeho syn číslo dresu. Jedenáctku vyměnil za magickou šedesátku, která i s jeho jménem vstoupila do dějin. Zcela jistě by byl otec na své potomky pyšný. Starší Zdeněk již nějaký čas nejrychlejší kolektivní hru na světě nehraje. Zato jeho syn, Zdeněk mladší úspěšně válel v mládežnických kategoriích a loni se vydal zkusit štěstí do zámoří. Oba bratři však mají však ještě jednoho sourozence. Je jím nejstarší sestra Eva. Sourozenci se narodili vždy přibližně s dvouletým odstupem. Společně s maminkou oběma klukům vytvářela sestra potřebné prostředí a podmínky, aby se hoši mohli soustředit pouze na hokej. „Když byli menší, doprovázela jsem oba na stadion,“ vybavila si Eva. Na předem domluvenou schůzku dorazila se svojí dcerou Lucií, Okálovou neteří.

Na motorce měl drsnou nehodu

Fanoušci v době Okálova loučení na internetových diskuzích různě debatovali, jakým směrem se uchýlí život hokejové legendy po skončení kariéry. Všichni doufali, že se vrátí k hokeji, byť již ne jako hráč. „Na pozici trenéra to nevidím. Nemá sílu, aby zvládal nějaké caparty. Pokud už by se k hokeji vrátil, tak jedině ve funkci manažera,“ odhadla sympatická slečna Lucie. Sám Okál to také potvrzuje. „Dostal jsem nabídku trénovat mládež, ale trénování mě moc neláká. Uvidíme, jak se to nakonec vyvine,“ podotkl.

Lucie však také ochotně převyprávěla strýcovu historku s motorkou. Silným motocyklům totiž Okál holdoval již od mládí. „První si pořídil v šestnácti letech, a protože se na ni teprve učil jezdit, tak nejel moc rychle. Přesto se nevyhnul vážné nehodě. Tenkrát to bylo opravdu drsné. Naboural a letěl hlavou mezi dva betonové sloupy. Trefil se přesně mezi ně,“ práskla Lucie na strýce Lucie.

Jako milovník nadupaných strojů měli společně s kamarádem Pavlem Janků sen projet na motorce Evropu. Ovšem nikdy k tomu nedošlo.

Okál býval vynikajícím střelcem. Řadil se mezi nejproduktivnější hráče mužstva. Čím byl starší, tím více góly obstarávali jiní. Našel si svoji novou pozici a roli v mužstvu. Z kanonýra, který pomáhal rozhodovat zápasy, se stal dříč ledu. Odváděl černou práci ve prospěch mančaftu. „V mladším věku jsem se víc tlačil dopředu, abych trenérům dokázal, že si místo v sestavě zasloužím. Ovšem časem jsem začal hrávat více do obrany a situace jistil zezadu. Za každou cenu jsem se před bránu nehrnul. Nebyl jsem tak splašený, nedělalo mi problém se i za někoho vrátit,“ líčil vyučený strojní zámečník.

Svoji důraznou hrou byl nepříjemný pro své soupeře, se kterými na ledě sváděl nelítostné souboje. Jeho hra byla založená na urputnosti, maximálním nasazení, bojovnosti a tvrdosti. Srážky a střety miloval. Nebál se použít ani pěsti. „Dřív jsem souboje vyhledával, někdy jsem byl do nich vyloženě trenéry posílán. Třeba na vojně jsem se prosazoval vyloženě důrazným stylem, který mi byl vlastní. Chodil jsem do soubojů, rval jsem to silou, abych si vybojoval dobrou pozici v mužstvu. Ovšem když jsem byl starší, svoji hru jsem změnil. Snažil jsem se soustředit na samotnou hru,“ konstatoval Okál.

S Turanovci to byla ostrá řežba

V dobách federální ligy se pouštěl Mirek, jenž měl po boku bratra Zdeňka, dokonce do rodinného klanu z Popradu – do Tibora, Miroslava a Vladimíra Turanových. Mezi sourozeneckými dvojicemi propukla velká averze. „Řezali jsme se s nimi pěkně ostře, byli vysocí, neměli moc velkou stabilitu. My jsme s bráchou drželi spolu, nedali jsme se,“ vzpomínal zlínský veterán Miroslav Okál.

Právě pro jeho vlastnosti podřídit se týmu a vést mužstvo správným směrem jej fanoušci milovali. Váží si jeho věrnosti ke klubu, který jej vychoval. „Nemůžu věřit tomu, že už tě neuvidím přivádět mužstvo na led. Nejsou slova, kterými bych dost dobře vyjádřil, jak si tě vážím. Jsi legenda a jediný opravdový kapitán, kterého Zlín kdy měl. Navždy zůstaneš v srdcích všech fanoušků,“ psal mimo jiné do děkovných vzkazů prezident zlínského fanclubu Tomáš Vitásek, alias Timur. Svým příspěvkem stručně vystihl, co pro příznivce Beranů znamenal!

Vůbec první utkání v nejvyšší soutěži odehrál před jednadvaceti lety. 28. dubna 1988 nastoupil k poslednímu zápasu ve skupině o udržení na ledě brněnského Zetoru, jehož tehdejší Gottwaldov porazil 7:4. Tehdy osmnáctiletý mladík vstřelil i jubilejní první branku, kterou zvyšoval na průběžných 4:1.

Věkem se zklidnil

Dvě sezony, 1989 – 1991, strávil ve slovenských Topolčanech, kde odsloužil tehdy povinnou vojenskou službu. „První měsíc jsem byl normálně v příjmači. Pak se dělaly hokejové výběry. Někteří hráči šli do Michalovců, já zůstal v Topolčanech a hrál první národní slovenskou ligu. Tehdy jsem se docela prosazoval,“ vyprávěl Okál. Než narukoval do služeb státu, prožíval hokejový bard určité krizové období. Občas provedl i nějaký průšvih. „Byl jsem blázen, dělal jsem spoustu hloupostí. Někdy to bylo až neúnosné. Ale věkem jsem se zklidnil,“ zdůraznil.

Vojna ho srovnala do latě. Musel se sám o sebe postarat. Bylo to pro něj poučných 24 měsíců. „Nikoho jsem tam neznal. Dal jsem se dohromady po lidské i hokejové stránce. Sám sobě jsem si dokázal, že na vrcholovou úroveň mám. Potkal jsem se tam s Pavlem Janků, váleli jsme spolu. Bylo to perfektní, vytvořili jsme perfektní partu,“ zavzpomínal na mladá léta.

Po celou kariéru nastupoval jako pravý křídelní útočník. „Žádný trenér mě nezkoušel předělat. Na vojně jsem vyzkoušel i pozici levého křídla, ale necítil jsem se tam. Neuměl jsem se na druhé straně správně orientovat. Byla to pro mě španělská vesnice,“ přiznala legenda, která více než šest let nastupovala po boku Petra Čajánka. „Hráli jsme téměř naslepo. Byli jsme sehraní. Nastupovali jsme v první lajně, hráli přesilovky. Body se sbíraly dobře,“ libuje si s odstupem času na časté nasazování do rozhodujících momentů duelů. Dále si zahrál také například s Jaroslavem Hubem, Romanem Meluzínem, Tomášem Němčickým, nebo s bratrem Zdeňkem, který však kvůli zdravotním problémům předčasně ukončil aktivní kariéru. „Hrávalo se mi s bráchou velice dobře. Zdeněk byl perfektně orientovaný dozadu, prostě poctivé levé křídlo. Měl smůlu v tom, že byl každou chvíli zraněný. Vydržel by déle, ale to nemohl nijak ovlivnit,“ charakterizoval svého sourozence, jenž v polovině 90. let patřil k nejlepším defenzivním útočníkům v lize.

Bokroš mu prodloužil kariéru

Během dlouholeté kariéry poznal Okál spoustu různých trenérů. „Ale titul jsme vyhráli pod Ernestem Bokrošem. Vždycky jsem s ním vycházel dobře. Musím mu poděkovat, že mi prodloužil kariéru, protože mě podržel v těžkých chvílích. Rád vzpomínám také na Vůjtka,“ vyjmenoval muže, pod jejichž vedením nastupoval do extraligových bojů.

Právě Bokroš však ze začátku k Okálovi velkou důvěru necítil. Přiznal to v průběhu oslav mistrovského titulu. „Myslel jsem, že je to takový hajzlík, na kterého si budu muset dát pozor. Ale je to dobrý kluk. Nedivím se, že si ho tým zvolil za kapitána,“ prohlásil kouč mistrů Ernest Bokroš.

V reprezentačním dresu nastoupil celkem k deseti duelům. Premiéru si odbyl 17. 12. 1994 na moskevském turnaji Izvěstií proti Švýcarsku, které tehdejší český reprezentační výběr porazil 6:3. „Nedařilo se mi podle představ, ale byl jsem rád, že jsem dostal příležitost si mezinárodní hokej vyzkoušet. Je úplně jiný. Hraje se v mnohem rychlejším tempu, také je větší důraz v osobních soubojích,“ poukazoval na největší rozdíly. Premiérovou a zároveň jedinou trefu vstřelil 3. 9. 2000 v zápase s Finskem, které český tým porazil 2:1 v prodloužení.

Jeho statistiky mluví za vše! Okál je žijící legendou zlínského hokeje. Nikdo neodehrál v jednom dresu více soutěžních zápasů. Okál (824 utkání) předčil někdejšího plzeňského obránce Ivana Vlčka (823 utkání) o jediný duel. Věrný zůstal svému rodnému Zlínu, přestože dostal během kariéry několik nabídek odjinud. „Když jsem byl jednou s nároďákem ve Finsku, měly o mě zájem tři kluby. Ale byl jsem pod smlouvou ve Zlíně, takže z toho sešlo. Navíc jsem tady doma, na smlouvě jsem se s vedením vždy bez větších problémů domluvil,“ pravil bojovník, jehož mrzí pouze fakt, že nepoznal více míst. Ovšem ve Zlíně mu nic nechybělo. „Jsem pohodlný, nechtěl jsem nikde cestovat. Mám rád svůj klid,“ řekl kapitán extraligových mistrů z roku 2004.

Dvanáctka Plzeň jej drží při životě

Doma má celkem pět medailí, které vybojoval v barvách jediného klubu. Stříbrnou ze sezony 1994/95, kdy v prvním valašském finále Berani podlehli Vsetínu. Další stříbrný kov přebíral o čtyři roky později, kdy se opět radoval valašský rival. Bronz převzal v ročníku 2001/02, když v semifinále jeho tým podlehl Vítkovicím. Třetí stříbrnou si na krk pověsil po neúspěšném finálovém boji v sezoně 2004/05 proti Pardubicím. Největší úspěch přišel o rok dřív, kdy Okál a s ním celý Zlín oslavoval zlatou placku. Oficiální stránky klubu tehdy krásně popsaly situaci , když kapitán již bez bruslí poskakoval na stole s pohárem v ruce, na hlavě klobouček, na sobě mistrovské tričko.. „Kurva, patnáct let poctivé práce! Tohle je odměna!“ křepčil společně se spoluhráči v mistrovské kabině provoněné vítězným doutníkem. Oslavy pokračovaly ve zlínských restauracích a barech. „Pohár dostal hodně zabrat. Projeli jsme s ním snad všechny hospody ve Zlíně,“ povídal tehdy po triumfální jízdě Miroslav Okál. Mistrovské řádění přineslo nezapomenutelné zážitky. Například divokou jízdu Okálovým džípem po lesních cestách.

Zdravá strava a přísná životospráva? S tím u „Očka“ nepochodíte. Samozřejmě že i on musel dodržovat určitý řád, ale zcela jistě nebyl z těch, kteří by na tom stavěli svoji kariéru a výkonnost. „Jsem přírodní typ. Stravu neřeším. Nepiji koktejly, nejím pilulky, jako někteří jiní kluci. To jde mimo mě. Spíš si dám pivko, což mě naučil Rosťa Vlach. Dal jsem na rady starších a zkušenějších. Dvanáctka Plzeň mě drží při životě,“ přiznal pro Zlínský deník. Dokonce byl společně s kamarádem Pavlem Janků vlastníkem Hockey Baru na zlínské Lesní čtvrti. Oba se již vlastnictví zbavili, ovšem jednu dobu zde hráči chodívali na „čtvrtou třetinu“. „Samozřejmě se stalo, že jsem to trochu přehnal. Dokonce i v době působení Ernesta Bokroše. Ale to bylo v létě, takže to dopadlo celkem v klidu. V průběhu sezony bych si nedovolil se opít a přijít na trénink nametený. Dřív to šlo, nedělalo mi to větší problém. Byly to zkrátka takové roky, že se pilo a hrálo a všechno šlo,“ prozradil v jednom z rozhovorů pro MF Dnes.

Nyní se však s otcovskou láskou věnuje dcerkám Natálce a Claudii. „Byl neustále na cestách a rodina si jej pořádně neužila. Nyní jim všechno vrací,“ říká neteř Lucie.

Skutečně. A doslova ve velkém. Staví rodinné sídlo, se kterým mu intenzivně pomáhá bratr Zdeněk. Krátce po skončení aktivní kariéry se Okál pustil do podnikání s pracovním oblečením. Ve zlínské Bartošově čtvrti otevřel společně se svým kamarádem Pavlem Žabčíkem obchod. „Nyní se s rodinou věnují domku. V těchto měsících jej však museli zazimovat, dostat pod střechu. Takže funguje také tady. Na starost má především prodej. Je známou osobností, proto prodává,“ vysvětluje podnikatel logický marketingový tah.

S nynějším kolegou, se Okál zná již přes deset let. „Když hrál, byl jsem se na něj podívat. Fandil jsem mu především jako kamarádovi. Jinak jsem hokej nijak zvlášť neprožíval. Třeba nyní už nechodím vůbec. Ale v mistrovské sezoně k nám kluci přijeli i s pohárem,“ vybavil si Žabčík.

Miroslav Okál již téměř dva roky nejrychlejší kolektivní hru na světě nehraje. Vzpomínky a zážitky s ním spojené jsou stále čerstvé, krásné, nezapomenutelné.

Dámy a pánové, věčný kapitán právě skočil poslední pomyslnou rybičku...

Pořadí hráčů podle odehraných zápasů v jednom dresu:

1. Miroslav Okál – 824 zápasů (Zlín), 2. Ivan Vlček 823 zápasů (Plzeň), 3. Rudolf Suchánek 806 zápasů (České Budějovice), 4. Tomáš Blažek 786 zápasů (Pardubice) 5. Milan Volák 705 zápasů (Plzeň).

Daniel Ostrčilík, alias Dáán www.daan.estranky.cz

Loučení Miroslava Okála s kariérou