Historie hokejového Zlína

 O tragedii a následné smrti výborného obránce s reprezentačními zkušenosti bylo již řečeno a napsáno dost, ale jaký to byl člověk a hokejista, jaká byla jeho kariéra, jak ho brali jeho kamarádi a rodina? Tento článek je věnovaný neoficiálnímu vítězi ankety o legendu zlínského hokeje, kterou vyhrál právě LUDĚK ČAJKA. Dočtete se výpovědi jeho vlastní dcery, dnes třiadvacetileté slečny Markéty, tehdejších spoluhráčů a kamarádů z týmu Rostislava Vlacha, Zdeňka Venery, Miroslava Michalovského a dalších.

Luděk Čajka se narodil 3. listopadu 1963 v Českém Těšíně. Již od útlého mládí ho rodiče vedli ke sportu, jemuž se nejvíce zalíbil lední hokej a až ve dvanácti letech začal v žákovských družstvech Havířova, kde však nebyly podmínky pro lední hokej optimální. Přestože měl nabídku i s nedalekých Vítkovic, nakonec se stěhoval do dorosteneckého týmu Gottwaldova, odkud si ho zanedlouho vytáhl tehdejší hlavní trenér Haber do A-týmu.

První sezonu s G na prsou odehrál v sezoně 1983/84, kdy pravidelně nastupoval v obranné dvojici se zkušeným Zdeňkem Venerou. Tehdy ještě jako osmnáctiletý dorostenec.„Luděk byl pohodový člověk, kamarádský, uměl brát život s úsměvem a nadhledem. Jako hokejista měl talent, byl urostlý, měl dobrou střelu i rozehrávku. Měl předpoklady se dlouhodobě usadit v reprezentaci. Hrál jsem s ním v obraně a hrálo se s ním velmi dobře,“ hodnotí svého spoluhráče dnes hlavní trenér Karlových Varů Venera.

Štíhlý, vysoký kluk se však záhy stal stabilním obráncem, kdy podle tehdejšího brankáře Jiřího Králíka vynikal přehledem a herním myšlením. Nechybělo mu ani zdravé seběvědomí. „Dovolil si s kotoučem udělat kličku i ve vlastní obranné třetině, což starší hráči neradi viděli, avšak já v jeho kličkách viděl jistotu. Proto jsem ho spíš podporoval,“ říká pro magazín deníku Sport bývalý brankář Jiří Králík. Všichni jeho spoluhráči se shodnou v hodnocení Luďkových lidských vlastností. „Byl to bezproblémový, bezkonfliktní, veselý a hravý kluk a výborný parťák. Tenkrát byli hokejisti všeobecně všestrannější, takže mu nedělal problém žádný jiný sport, jako basketbal, fotbal, tenis uměl fakt dobře,“ chválí jej Miroslav Michalovský. „Luděk byl po všech stránkách výborný kamarád, byl společenský typ, měl smysl pro humor. S Luďkem jsem se vždycky dobře pobavil,“ přidává své hodnocení Rostislav Vlach. „Byl velký, takže obsáhl hodně prostoru. Byl to velice obětavý bek s tvrdou střelou,“ charakterizuje ho bývalý spoluhráč z československé reprezentace Miloslav Hořava.

Avšak nejlepším kamarádem, kterého kdy potkal, byl tehdejší vynikající cetr s vytříbenou technikou a lehkým stylem bruslení, Rostislav Vlach. Na první setkání si však již nevzpomíná. „To už je tak dávno. On přišel z Havířova do Zlína. Potkali jsme se v jednom mužstvu. Já jsem hrál už za muže, on pak přišel k nám. Nevzpomenu si, ve kterém roce to bylo, ale v tu dobu jsme se seznámili,“ pátrá v paměti zárodek velkého přátelství. Skamarádily se tehdy i jejich rodiny a to stále trvá. „Manželky si začaly rozumět a dodnes jsou nejlepší kamarádky. Navštěvovali jsme se a nějak se to tak pomalu dalo dohromady. I když se teď Renata odstěhovala do nového domku do Brna, tak do Zlína jezdí. Markétka tady zůstala. Kontakty jsou a kdykoliv přijede, tak se potkáme a rádi si popovídáme,“ líčí Vlach momentální vztah s pozůstalými.

Právě manželku Renatu, původem z Holešova, poznal v hotelu Moskva, kam se tehdy chodili hokejisté stravovat a ona tam pracovala jako servírka. Brzy se vzali a narodila se jim dcera Markéta. Po druhém roce v Gottwaldově, který se společně se spoluhráči završil historickým 3. místem v nejvyšší soutěži narukoval do Dukly Jihlava, kde strávil další dva vojenské roky. Tam se mu však nedařilo podle představ. Zřejmě si nerozumněl s tehdejším trenérem Stanislavem Neveselým. „Ano, měli spolu určitý problém. Avšak záhy si to oba vysvětlili. Problém byl v tom, že Standa měl rád silové hráče, Luděk však na sobě neustále pracoval a určité nedostatky chtěl odstranit. Luděk byl velice cílevědomý a pracovitý hokejista s ohromnou vůli a morálkou,“ poukazuje na „Čájovy“ přednosti Eduard Novák, vynikající bývalý útočník, později trenér. Sezonu 1987/88 již celou odehral ve Zlíně, kde se zařadil mezi opory. Nosil i kapitánské céčko. V klubu se již výraznějšího úspěchu nedočkal. V československé reprezentaci však pomohl vybojovat na mistrovství světa 1987 ve Vídni bronzové madeile, ve stejném roce odehrál i Kanadský pohár. Hned po mistrovství světa si ho v 6. kole draftu jako 115. hráče vyhlédl New York Rangers. Dres se lvíčkem na prsou oblékl celkem v 58 zápasech, ve kterých třikrát rozvlnil síť soupeře.

Pak přišel 5. leden 1990 a zápas v Košicích, kde v obyčejném souboji o puk utrpěl vážná zranění, kterým 14. února 1990 v 1:30 podlehl. Tehdy pětiletá malá Markétka si z osudného dne mnoho pamatovat nemůže.„Vzpomínky mám spíše matné. Když se stala ta nehoda, tak to si nevybavuji vůbec nic. To mám v hlavě úplně vymazané. Máma sice říkala, že jsem strašně plakala, ale já si nic nepamatuju,“ tvrdí přesvědčivě. Následně si však vzpomíná na několik podrobností onoho večera. „Když se stala ta tregédie, tak jsem večeřela chléb s paštikou,“ vybavuje si s úsměvem na rtech. „Táta zrovna chtěl po mámě, aby mu ten zápas nahrála na video a já jsem v kuchyni večeřela a měli jsme puštěné rádio a když hlásili tu událost, tak máma vyšla z jednoho pokoje a byla zaskočená a pak už mám opravdu v hlavě zmatek...“ vzpomíná.

Po tragické události byl zimní stadion ve Zlíně pojmenován právě po něm. Markéta však zasvěceně tvrdí, že on sám by nebyl moc nadšený. „Neměl rád, když se po někom něco jmenovalo. Myslím, že by sám nebyl rád, že zlínský zimní stadion nese jeho jméno. Máma mi říkala, že byl toho názoru, že za delší dobu už to bude pouze jméno a lidé ani nebudou mít představu, kdo přesně byl. Někteří ho viděli a znali, ale další generace už tu možnost neměla,“ vysvětluje a vzápětí dodá.. „Byla to spíše iniciativa jeho rodičů,“ říká.

I on ještě před svou náhlou smrtí dokázal dělat radost, především pak své dcerce, které se ve volných chvílích věnoval. „Byla s tím velká legrace a sranda. Když jsem byla malá a on se odněkud vrátil, tak si se mnou hrál. Nebo mně bral na trénink a předtím v podchodě jsme si koupili párek v rolhlíku, který mi vydržel až do kabiny. Když jsem se učila bruslit, tak jsem před sebou měla židli a on mě vodil,“ vzpomíná si na své dětství Markéta. Děti slavných osobností to nemají v životě mnohdy jednoduché. Markéta Čajková však negativní zkušenost ohledně známého jména zatím neměla. „To se mi moc nestává. Možná někdy ve škole se ptají, jestli mám se zimním stadionem Luďka Čajky něco společného, tak jsem se přiznala, ale jinak jsem se s tím nesetkala,“ kroutí hlavou.

Když přijde řeč, jestli po tatínkovi podědila některé geny, hlasitě se rozesměje. „Já vůbec nejsem po mámě. Ona pořád ze mě šílí, že jsem celá on. Babička říká, že jsem podědila po něm postavu a vůbec skoro všechno. Máma pro změnu tvrdí, že jsem po něm společenský typ. Tak na tom asi něco bude,“ prohodí nesměle. Kde kdo by si pomyslel, že když ji hokej vzal vlastního otce, tak by na nejrychejší kolektivní hru na světě zanevřela. Opak je však pravdou. „Když mám čas, tak občas se podívat zajdu. Není to sice nějak pravidelně, ale toho volného času moc není. Nebo, když je hokej v televizi, tak se ráda podívám, ale že bych byla nějaká velká fanynka, tak to ne,“ praví absolventka pražské letecké školy.

Luďkovi rodiče bydlí stále v Havířově, se kterými je taky v kontaktu a občas se navzájem navštěvují Mluví o nich s nadšením. „Ano, jsou to moji nejbližší, s oběma si pravidelně volám a píšeme si. Děda dokonce jezdí do Zlína pravidelně na hokej. Když má čas, tak vyburcuje půlku hospody a přijedou třeba tři auta. Nejlepší je, když přijede třeba s nějakým fanouškem Vítkovic, to je pak docela sranda,“ popisuje, jak probíhají výpravy za hokejem u příbuzných. „Máma by toho možná prozradila víc, než já. Ona má s ním spoustu zážitků. V nejtěžších chvílích spolu vždycky dokázali něco vymyslet,“ uzavírá povídání Markéta Čajková.

První zápas v nejvyšší soutěži: 1. kolo: 13.9. 1983 Gottwaldov – Vítkovice 3:1

První branka v nejvyšší soutěži: 5. kolo: 27.9. 1983 v zápase Gottwaldov – Košice 9:1

Ve 12. minutě první třetiny se po trvalém obléhání hostující svatyně dostal k odraženému puku Čajka, jemuž už nedělal problém vstřelit svůj první ligový gól a otevřít tak skóre zápasu 1:0

Poslední branka i zápas v nejvyšší soutěži: 32. kolo: 5.1. 1990 v zápase Košice – Gottwaldov 3:4

První reprezentační zápas A-týmu odehrál 14.4.1985 Československo – Kanada 6:2

Poslední reprezentační zápas v A-týmu odehrál 22.12. 1989 na turnaji Izvěstijí proti SRN

www.daan.estranky.cz                                                                       Dáán