Historie hokejového Zlína

Dá se říct, že je mužem v pozadí. Není na něj upřena hlavní pozornost. Média se mu tolik nevěnují. Ovšem v klubu má neocenitelnou roli. Hráči se již bez jeho pomoci a servisu neobejdou. Miloslav Sedlák, někdejší obránce Gottwaldova již přes dvacet let vykonává funkci kustoda. Na zimáku mnohdy tráví celé dny, jen aby hráčům poskytl dokonalé služby. Hokejky, brusle, dresy, ale třeba i izolačky, nebo jen iontový nápoj do nádob. To vše musí obstarat společně s kolegou masérem Pálkou. Zajímavý článek o hokejovém zákulísí, co všechno obnáší zábava pro lidi čtěte kliknutím na fotografii uvnitř článku, přes kterou se dostanete na web Zlínského deníku.

"Taky se nezastavíte, že? Máte toho také hodně," povídá mi kustod Sedlák, když schovávám fotoaparát do kabely. Inu, příběh, jak vznikl tento materiál, vám přiblíží následující řádky. Bylo to hodně divoké…

Telefonicky se domlouváme na druhou hodinu ve čtvrtečním odpolední. Tři hodiny předtím, než hráči vyjedou na led k prvnímu přípravnému zápasu. Přijedu k zimáku, jenže se mi omlouvá, že nestíhá. „Musím na vlakové nádraží, dorazí dresy na Tipsport cup,“ hlásí, že má ještě pracovní povinnosti. Odpovídám, že si rád počkám a bloudím po zimáku a sleduji, jak probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Ani ne za dvacet minut je zpět. "Půjdeme do kabiny?“ táže se. S nadšením kladně odpovídám. Rozhazuje štulpny, rovná výstroj i hokejky. Vše srovnané, jak má být. Mezitím si ho fotím, jenže mé umění ještě není na takové úrovni, jaké by mělo být, takže se mi fotky vůbec nelíbí, většinu jich mažu. Do kabiny přichází první hráči. Balaštík, Leška…spoře odění, pouze ručník kolem pasu. „Tak už i pan Sedlák se nechává fotit,“ prohodí Petr Leška.

Abychom nebyli rušeni, vydáváme se do kabiny hostů, kde téměř pětačtyřicet minut ze sebe sype spoustu informací a zážitků, postřehů…radost poslouchat. Takové rozhovory jsou nejjednodušší, když zpovídaný mluví sám od sebe. Po skončení se rozloučíme a jdu se připravovat na dnešní úvodní přípravný zápas. „Rozhovor nechám až na příští týden,“ říkám si. Večer se však od kolegy dozvídám, že na sobotu nám přibyla strana, takže ji musíme něčím zaplnit. Jak jinak, než mým rozhovorem.

Takže hned druhý den ráno začínám psát. Nejprve si ještě doma vypíšu všechnu přímou řeč. Následně v redakci to už pouze řadím do smyslného textu. Ovšem nastal problém. Nemáme žádnou použitelnou fotku. Ty, které jsem dělal včera, jsou rozmazané a tmavé. S kolegou procházíme celý archív, několik fotek sice najdeme, ale žádnou, která by stála za to ji použít. Naopak masér pan Pálka je velice častým hledáčkem fotoreportérů. Žhavím tedy telefon a volám panu Sedlákovi, zda ještě není na zimáku. „Zatím nejsem, ale kolem sedmé si tam jedu ještě něco vyřídit. Klidně přijeďte,“ říká mi do telefonu. 18:30 finišuju s článkem a valím na zimák. Chvíli počkám a za chvíli vidím pana Sedláka vysedat z auta. Paráda. Všechno jde jak má. Jdeme do kabiny. Nahází prádlo do pračky. Blik cvak. „Ještě, jak brousíte brusle“, žádám si. „To bych bral kolegovi práci. Zanýtujeme brusle,“ říká. Jdeme do malé dílničky. Blik cvak. Hotovo. Rozloučíme se a řítím se do redakce. Práce je dost, času relativně také, ovšem nic nesmím podcenit. Článek je přečtený, nalitý do redakčního programu. Vybereme nějaké schopné fotky, necháme upravit. Už to jde samo. Stíhám! Článek nechávám přečíst korektorce. „Ani jste tam neměl moc chyb. Hezky se to četlo. Pobavila jsem se,“ říká. Červenám se, říkám si, že to není možné. Opravím několik drobných chyb, doladím detaily a už to posílám do tiskárny. Konec, zítra to bude v novinách. Uff, oddechl jsem si. 

www.daan.estranky.cz - Daniel Ostrčilík, alias Dáán