Svatopluk Klinkovský
Narodil se necelé čtyři měsíce předtím, než byl v roce 1929 založen odbor ledního hokeje SK Baťa. Hrával na Zboženských rybnících i na kluzišti pod otevřeným nebem třeba proti LTC Praha. Ach, ta romantika. Nejstarší žijící hokejista ze Zlína Svatopluk Klinkovský, který 2. října 2018 oslavil devadesáté narozeniny, pomáhal stavět současný Zimní stadion Luďka Čajky.
„Hokej v televizi sleduji pořád, to je jasné. Bohužel ze zdravotních důvodů se už na zimní stadion nedostanu,“ zalitoval Klinkovský, který si přehled ve zlínském hokeji udržuje prostřednictvím Deníku, jehož je dlouholetým předplatitelem. Přestože pohyb mu dělá potíže, paměť mu slouží víc než komukoliv jinému.
V den svých narozenin doma v rodinném domku na zlínském Podhoří přivítal vzácné hosty v podobě současného generálního manažera Martina Hostáka, kapitána PSG Berani Zlín Tomáše Žižky a vůdce mistrovského týmu z roku 2014 a trojnásobného mistra světa Petra Čajánka. „Jejich návštěva mě potěšila. Vždyť Petr Čajánek pochází od nás z Prštného. Tihle kluci už hráli úplně za jiných podmínek než my,“ povzdechl si s velkou nostalgií v hlase rodák ze Zlína, který vyrůstal v ulici Pod Babou, tedy pod dnešním sídlištěm Jižní Svahy.
Jedním z vrcholů jeho kariéry byl 30. ledna 1950 jeden ze tří historicky odehraných zápasů ve Zlíně (nebo Gottwaldově) proti hvězdami nabitému LTC Praha. Tehdy nastoupil v dresu Svit Gottwaldov (dříve SK Baťa) proti legendám československého hokeje Zábrodskému, Roziňákovi či brankáři Modrému. Na zamrzlém hřišti u elektrárny (na místě dnešních tenisových kurtů) se tísnily tisícovky lidí, které viděly porážku svého týmu 2:9. Druhý den pak Podvesná na svém kluzišti na místě dnešního kulturního domu podlehla 2:11. „Bylo to jako hra kočky s myší,“ glosoval převahu Klinkovský, který oblékal dres s číslem 10 na zádech.
S jedenácti mistrovskými tituly (sedmi ČSSR a čtyřmi protektorátu) tak dosud třetí nejúspěšnější český klub v historii tenkrát měl za úkol propagovat hokej i v jiných částech země. „Oni tady byli na výletě. Bylo plno lidí, kluziště byla úplně obsypaná. Ukázali nám všem i divákům, jak se hraje hokej. Dívali jsme se na ně s otevřenou pusou. Ale podpisy jsme nesbírali, na to jsme nebyli. Ale všechny zážitky a fotky jsou nádherné vzpomínky,“ líčil při pohledu na dobové fotografie Klinkovský.
Živě si vybaví i konkrétní momenty, které v zápase svedl s Bohumilem Modrým, v té době již dvojnásobným mistrem světa a stříbrným medailistou z olympijských her 1948 ve švýcarském Sv. Mořici. „Dvakrát jsem jim ujel, jel jsem na Modrého, ale vychytal mě. Zkusil jsem na něj kličku, ale byla slabá. Nedávno jsem četl článek o Modrém, tak jsem si na to vzpomněl. Vybavuji si, že neměl na hlavě žádnou masku, chytal bez ní,“ nechápal Klinkovský.
„TY SE ZNÁŠ S KONOPÁSKEM?“
Po zápase za ním přišel Modrého reprezentační parťák a spoluhráč Stanislav Konopásek. „Přišel za mnou při odchodu do kabiny a poklepal mě po rameni. Ani nevím proč. Domyslel jsem si, že mi gratuloval. Pak si ze mě chlapi utahovali: „Ty se s ním znáš?“
S hokejem začínal na řece Dřevnici i na Zboženských rybnících. „Hráli jsme všude, kde bylo kousek zamrzlého ledu a dalo se na tom bruslit. Na Zbožácích jsme hrávali na prostředním rybníku. Dodnes tam mám chatu. Když jsem tam ještě mohl jet, pobrečel jsem si. Jsou to krásné vzpomínky,“ přiznává Klinkovský, který se po otci Janovi věnoval padesát let myslivosti.
„Kolikrát před zápasem se rozhodlo, že pojedeme na Zbožáky, abychom se rozjezdili. Z fabriky vypravili autobus, výstroj jsme měli připravenou. Ale to byla chyba. Nakonec jsme prohráli. Každý se chtěl ukázat, co umí. Špatně to dopadlo,“ usmíval se velký sympaťák Klinkovský. „V patnácti jsem pak v dorostu SK Baťa začínal s opravdovým hokejem v klubu. Už předtím jsem hrával i fotbal.“
RODINNÝ PODNIK ZNÁRODNILI KOMUNISTÉ
Ačkoliv v té době probíhala druhá světová válka, ve Zlíně se v omezené míře dál hrál hokej. „Během války jsme mohli hrát jen odpoledne. Večer byl zákaz osvětlení. Nesmělo se používat. Proto jsme hráli jen přes den,“ popisoval Klinkovský tehdejší zvláštní nařízení.
Kromě hokeje se věnoval i fotbalu, tenisu a atletice. Fotbal hrával po válce za SK Letná na hřišti, které bylo na místě současného hlavního fotbalového stadionu. „Vždycky jsme tam měli výbornou partu. Na Letné vzniklo mužstvo od roku 1934, klub založili samotní hráči, zaměstnanci a učni z fabriky. Měli jsme zaryté fandy, chodila na nás tak tisícovka fanoušků,“ vzpomínal Klinkovský na své fotbalové začátky.
Jenže brzy poté se komunisté dostali k moci a v polovině dubna 1948 znárodnili rodinnou dopravní firmu. Jako první ze Zlína rodina Klinkovských stěhovala nábytek a z okolí, z celé Moravy i ze Slovenska, svážela zaměstnance do Baťovy fabriky. „Soudruzi začali likvidovat soukromé podniky. Otec začal a také skončil jako první. Vydržel do poslední chvíle živnost provozovat,“ vyprávěl a ukazoval na fotografii svých rodičů Klinkovský, který navíc odešel na vojnu do Valašského Meziříčí.
„Jenže poté na mě přišly posudky ze Zlína, že jsem politicky nepřizpůsobilý kvůli tomu, co komunisté udělali rodině. Přísahu jsem složil, ale po ní jsem byl předvolán na velitelství. Vyčetli mi všechno, co nebyla pravda. Musel jsem se sbalit a poslali mě do města Libavá na Olomoucku jako pétépáka,“ popisoval Klinkovský, který se tam stal příslušníkem Pomocných technických praporů a útvarů Československé lidové armády, které fungovaly pro internaci a převýchovu takzvaných politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu.
Už ale bylo dost politiky. Pojďme zpátky k hokeji. Klinkovský po návratu z vojny vytvořil v SK Prštné a následně ve Spartaku Gottwaldov, který vznikl sloučením SK Prštné a SK Letná, údernou formaci s Františkem Kasálkem a Vítězslavem Nováčkem. „Hrávali jsme první lajnu, naším šéfem byl Nováček, který hře dával myšlenku. Franta byl nalevo obranář a já napravo střelec a boural jsem to. Někdy jsem i dostal, ale neměl jsem se čeho bát. Byli jsme útočná síla, hrálo se nám dobře,“ pochvaluje si Klinkovský, který byl spolužákem dědečka zlínského odchovance Petra Zámorského.
VÝSTROJ SI KUPOVALI ZE SVÝCH ÚSPOR
Výstroj byla na dnešní poměry jednoduchá. Ale byla to doba, která má dodnes nezaměnitelné kouzlo a dochované záběry romantickou atmosféru. „Výstroj jsme měli, jaká byla. Kupovali jsme ji za své peníze. Postupně jsme dostávali obnošenou výstroj. Hráli jsme, v čem šlo, byli jsme za ni rádi,“ je vděčný Klinkovský.
„Kdo mohl, tak si brusle koupil. Kdo ne, nože si nechal namontovat na boty a hrál. Hokejky jsme dostávali od klubu. I tehdy kluby dotovala fabrika z fondu na sportovní vyžití. Záleželo, jak byl šikovný předseda. U nás to byl Luděk Rokos. ‚Kluci, domů! Máme nabrané hokejky,‘ zavolal nás jednou během šichty v ZPS, kde tomu šéfoval. Každý tu svou si poznačil a nikdo jiný už s ní nesměl hrát,“ popisuje někdejší důrazný forvard zákony kabiny.
„Letná i další kluby byly dotované, dostávaly různé příspěvky na provoz. Prštné, které mělo kluziště u železniční trati na místě současného hypermarketu, žilo i z peněz různých soukromníků, kteří klubu pomáhali. Byla tady jatka, která vždycky připravila nějaké pohoštění v hospodě, která stála u hlavní cesty. Byli to fandové, kteří s kluby žili,“ přibližuje srdeční vazbu tehdejších příznivců.
Přestože to byla politicky složitá léta, která rozvoj země přibrzdila, vývoj ledního hokeje se nezastavil. „Každé období má svoje. To se nedá srovnat. Tenkrát za nás byl v Praze jediný stadion, poté přibyl v Brně. Až později se to začalo rozrůstat. My už jsme jako aktivní hráči zlínský zimní stadion nezažili. Já jsem tam akorát chodil na brigádu. Nás hráče vždy z fabriky ZPS uvolnili a šli jsme pomáhat,“ vybavil si Klinkovský, který s hokejem skončil kolem roku 1957 a postup Gottwaldova až do nejvyšší soutěže už jako aktivní hráč nezažil. „Ale ne, nemrzelo mě to,“ tvrdí dnes Klinkovský.
„Měli jsme na Letné sraz před začátkem sezony a tehdejší fotbalový trenér Vytlačil nám dal na výběr. Budete hrát fotbal, nebo hokej. Kdo tu nepatří a je hokejista, ať odejde,“ popsal Klinkovský, jak ukončil svou hokejovou kariéru. Následně pak ještě kopal dvě sezony druhou fotbalovou ligu.
Autor: Daniel Ostrčilík, Zlínský deník
(Článek vyšel ve Zlínském deníku dne 7. února 2019)