Historie hokejového Zlína

 MUTĚNICE 22.6.2007 Přijel se svým týmem Karlových Varů do jihomoravské vesnice poblíž Hodonína, aby odehrál v rámci letní přípravy fobalový turnaj hokejistů. Zároveň, aby odpověděl na dotazy tohoto obsáhlého rozhovoru vypovídající o jeho kariéře hráče, trenéra i manažera. Posadili jsme se k jednomu stolů ve VIP stanu a ZDENĚK VENERA nerušeně a s chutí odpovídal na všechny dotazy. Dokonce odmítl telefonní hovor s tím, že teď něco má, že zavolá později.

Vy jste mezi muži debutoval v sezoně 1973/74 jako 16 mladíček. Jak tehdy brali vaši spoluhráči fakt, že se jim na jejich místo dere mladá krev?

„Začínal jsem v té tehdejší první lize poměrně hodně mladý a bylo to ze dvou důvodů. Jednak se mi naskytla příležitost,protože tehdejší mužstvo TJ Gottwaldov bylo beznadějně poslední, mám pocit, že kolem Vánoc získalo první bod v celé soutěži, nevím to úplně přesně, ale bylo jasné, že do konce sezony se už z toho posledního místa nevyhrabe a tehdejší vedení klubu využilo této možnosti a do toho mužstva zabudovalo mladé hráče. Ten druhý důvod je, že jsem byl v té době poměrně dobrý, talentovaný, perspektivní, dařilo se mi v mládežnických kategoriích, takže se ty okolnosti seběhly tak, že se mi podařilo začít dost brzo. Starší spoluhráči mě vzali dobře, neměli s tím žádný problém“

Jaký byl vůbec důvod toho, že tehdejší Gottwaldov se pohyboval v takovém mezipatří, mezi první a druhou ligou a že se stabilně neuchytil v tehdejší první lize, která byla nejvyšší soutěží?

„Tehdy to bylo tak, že udržet se v té soutěži bylo těžké. Skladba byla jiná, tehdy tam bylo deset mužstev a byla to společná československá liga, dnes je čtrnáct a jenom českých, takže to nebylo zase tak jednoduché. V té době nebyly obvyklé přestupy, hráči byli zaměstnanci státních podniků, nikdo nemohl ven, takže kádry byly poměrně stabilizované a vyhrabat se nahoru bylo složité. Proto ta série baráží, nevím přesně kolik toho bylo, ale jednou dolů, příští rok nahoru. Bylo to náročné jak na nervy hráčů, tak trenérů, funkcionářů i fanoušků. Na druhou stranu to bylo napínavé, protože barážové zápasy plnily stadiony, byly pro fanoušky hodně přitažlivé.“

Mužstvo tehdy vedla trenérská dvojice Zdeněk Kepák, Jaroslav Stuchlík st. Jak by jste charakterizoval tyto dva trenéry?

„Tak ono už je to dávno a já jsem přišel do mužstva v situaci, kdy nálada nebyla optimistická, mužstvo bylo beznadějně poslední, takže těžko se mi k tomu nějak vyjadřuje, navíc jsem byl mladý hráč. Abych řekl pravdu, nějak jsem si těch trenérů nevšímal, měl jsem jiné starosti, připadali mi stejní, jako všichni jiní trénéři.“

Vzpomenete si ještě, jak vám z recese již při jistém sestupu přinesli tehdejší gottwaldovští fanoušci malou rakvičku až na střídačku? Jak jste reagovali?

„Samozřejmě dělaly se takové věci, na tribunách se zapalovaly svíčky, lidé se oblékali se do černého, byly tam nějaké černé vlajky. Je to určitá symbolika. To k tomu patří. Je dobře, že ti fanoušci si dokázali v té chvíli zachovat určitý humor, i když je to trošku černý humor, ale je to pořád jenom sport a tak je to potřeba brát.“

Zůčastnil jste se ME 19 i MS 20 v roce 1976, přesto všechno jste reprezentační dres A-týmu nikdy neoblékl. Proč se vám nominace vyhýbala?

„Těch důvodů by se asi naskládalo víc, ale asi jsem nikdy do té absolutní špičky nikdy nepatřil. Myslím si, že mi dost uškodilo alespoň v té počáteční fázi právě Mistrovství evropy juniorů devatenáctiletých, kde jsme se v posledním utkání porvali s mužstvem Sovětského svazu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak se nic nedělo.“

Mohl by jste tu bitku nějak blíže popsat, jak vznikla a kdo se ji zúčastnil?

„Ta bitka vznikla nějak ke konci utkání, když zápas byl už rozhodnutý ve prospěch Sovětského svazu a bylo to v situaci, která byla hodně vypjatá, jednak politicky, protože to nebylo tak dlouho po invazi Sovětských vojsk do naší republiky a taky v tom utkání šlo o hodně. Kdybychom to utkání vyhráli, tak jsme byli mistry Evropy, v případě porážky bychom skončili na čtvrtém místě, takže to bylo hodně vypjaté. Ostrých zákroků v průběhu zápasu tam bylo dost, já sám jsem byl několikrát vyloučený, později označen za jednoho z hlavních viníků, toho, co se stalo. (rozesměje se) Potom, když se to rozjelo, tak na nás naskákali sovětští hráči ze střídačky, byli tam posláni svým trenérem, my jsme se jenom přidali, ale dopadlo to tak, že oni z toho nic neměli a my jsme měli všichni zastavenou činnost.“

V letech 1977-1979 jste strávil vojnu v Dukle Trenčín. Jak úspěšné bylo tohle období ve vaší kariéře?

„Na toto období vzpomínám velice dobře, protože tenkrát tam vládlo obrovské nadšení, byly to první dva roky v nejvyšší soutěži. Já jsem tam šel v době, kdy Dukla do nejvyšší soutěže postoupila. Navíc jsem to měl domů 60 kilometrů, hodně často jsem byl doma, takže jsem byl po všech stránkách spokojený. Dokonce se mi podařilo v prvním ligovém utkání na Slovanu Bratislava vstřelit první gól, takže jsem se tím částečně zapsal do historie Trenčína. Celkově to byly pro mě velice příjemně strávené dva roky.“

Poté jste se do Zlína na dalších 8 sezon vrátil. To už hrál Gottwaldov trvale první ligu. Jak by jste shrnul tohle období ve vaší kariéře?

„Bylo to období nějaké stabilizace, kdy se podařilo v nejvyšší soutěži usadit. To už skončily ty opakované pády a postupy. To si myslím, že bylo na tom velice cenné, protože tehdejší Gottwaldov, dnešní Zlín se stal trvalým účastníkem nejvyšší soutěže. Samozřejmě tam byly určité výkyvy, v jedné sezoně se nám podařilo skončit na třetím místě, tenkrát se ještě nehrálo play off. Bylo to takové období, kdy se to mužstvo stabilizovalo, s tím, že byly lepší i horší sezony, ale z tohoto klubu se postupně stával uznávaný klub, ve kterém se budovala nějaká tradice, historie. Myslím si, že dnes má zlínský klub hodně dobré jméno a základ byl položen právě pevným usazením v nejvyšší soutěži.“

Na sklonku kariéry jste odešel do dánského Frederikshavnu a hned jste tam získal mistrovský titul. Jak vysoko tento úspěch stavíte?

"Já si toho samozřejmě cením, protože to bylo mužstvo, které v té době nepatřilo ke špičce dánské extraligy. Tak jako vzpomínám v dobrém na dva roky v Trenčíně, tak to samé můžu říct i o třech letech ve Frederikshavnu. Byl jsem tam s celou rodinou. Byli jsme tam maximálně spokojeni i po sportovní stránce. První rok jsme získali titul, druhý rok jsme skončili na třetím místě. Jako jeden z mála hráčů jsem tam měl profesionální smlouvu, většina z nich byli amatéři. Já jsem měl jako vedlejší úvazek trénování tamního dorostu. Byly to pro mě příjemné roky. Působil jsem tam v letech 1988-91, takže jsme tam zažili listopadovou sametovou revoluci v r. 1989. Bylo zajímavé sledovat nové a nové zprávy z domova, ale taky reakce a zájem Dánů, kteří dění u nás hodně sledovali."

Dánský hokej nepatři mezi absolutní špičku. Na jaké úrovni se tam hrál tehdy hokej?

„My jsme hodně jezdili do Čech na soustředění, protože mužstvo trénoval český trenér Jiří Justra a sehráli jsme i řadu utkání s českými mužstvami. V té době bych to srovnal tak ke špičce první národní ligy, případně úplný spodek extraligy.“

Jak se vám tam s rodinou žilo? Jaká tam byla životní úroveň? V předešlé otázce jste naznačil, že jste tam byli spokojení...

„Žilo se tam dobře, měli jsme od klubu byt. Po první sezoně jsem dostal auto. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Ze začátku nám samozřejmě dělala problémy řeč, ale naučili jsme se. Někteří členové rodiny víc, jiní méně. Dánové jsou přátelští, přijali nás naprosto perfektně.“

Teď trochu odbočíme od hokeje. Zeptám se, je něco pravdy na přísloví „piješ jako Dán“?

(pousměje se) „Já myslím, že pořádně zřezat se umí všechny národy ať už je to Dán, Švéd, Čech, nebo Němec. Pije se tam přiměřeně, většinou pivo. Muži, ženy bez rozdílu. Překvapilo mě, že někde na diskotéce, kde se stýkali mladí lidé, tak mladé kočky popíjely lahváče. Žádné pocucávání dvou deci vína...Houby, lahváč a už to šlo...“(směje se)

Vraťme se raději k hokeji. V Dánsku jste zároveň trénoval tamní dorostence. Jak se dají tyto dvě činnosti s polečně s aktivní kariérou skoubit dohromady?

„Tam to trénování nebylo tak náročné. Většina hráčů byli amatéři a mužstvo se scházelo až večer po práci a já jako profesionál jsem měl celý den pro sebe. Před našim tréninkem jsem se účastnil ještě tréninku mládeže. To mě jenom pomohlo vyplňovat volný čas a bavit se hokejem i trochu jinak. Mě to celkem bavilo a byly to pro mě i zkušenosti. Ze začátku jsem musel překonávat jazykový problém. Ale kluci byli dobří. Zvládli jsme to a jsem rád, že jsem to mohl absolvovat.“

Od roku 1992 až do premiéry v extralize mezi muži v prosinci 1997 jste vedl zlínské dorostence. Můžete vyjmenovat několik hráčů, které jste vedl a vychoval?

„Já jsem měl poměrně štěstí. Byli tam dobří kluci, kteří to chtěli někam dotáhnout a byla radost s nimi pracovat. Jsem rád, že tato tradice ve Zlíně pokračuje. Vždyť v loňské sezoně hráli junioři finále a dorostenci získali titul. Je z čeho do budoucna vybírat a to je dobře. Když to vezmu od ročníku 1979, tak to byl takový nejsilnější ročník, to je ten, který mi nejvíce utkvěl v paměti. Z hráčů, kteří se později upíchli v extralize, případně v NHL, nebo v národním týmu, tak odzadu Petr Tuček v bráně, beci Žižka, Karel Rachůnek, v útoku Balaštík, Vala, Ambruz. Tehdy byla celá pětka v reprezentaci. To bylo super s těmito hráči pracovat. Z ročníku 1980 se mi vybavuje např. Jarda Kristek, nebo Filip Čech. Z ročníku 1981 Ivan Rachůnek, Martin Erat, Martin Záhorovský... 1982 Mira Blaťák, 83 Lukáš Krajíček..... Nerad bych na někoho zapomněl, ale myslím, že jsem měl opravdu štěstí na výborné kluky.“

Poznal jste mnoho hráčů, jak po hokejové, tak i po lidské stránce. Prozraďte, kdo z nich vám utkvěl v paměti jako největší profesionál?

„Asi bych vybral Petra Čajánka, s ním se mi spolupracovalo velice dobře.“

Vašim největším trenérským úspěchem je stříbrná medaile ze sezony 1998/1999. Co tomu týmu chybělo, aby ve finále porazil Vsetín a dosáhl až na vrchol?

„Já si myslím, že mu nechybělo vůbec nic. To mužstvo bylo v takové pohodě, byla tam parta, na kterou se nezapomíná. Hráčský materiál tam možná nebyl až tak kvalitní, jako měla třeba Sparta, ale borci se semkli, pro úspěch týmu dělali maximum a byla paráda toto mužstvo vést. A k tomu titulu. Tehdejší Vsetín měl šest titulů v řadě a měl posbírané nejdražší a nelepší hráče z nároďáku, byl tehdy zkrátka nepřekonatelný. Co jméno, to nějaký reprezentant, nebo nějaký velký hráč a na to jsme zkrátka neměli. Já si toho vážím skoro jako titulu, protože překonat Vsetín v jednotlivém zápase se dalo, ale v sérii na tři vítězné zápasy byl nad naše síly. Ale nevidím to jako nějakou ostudu, byla to mimořádná sezona. Dnes takový suverén typu tehdejšího Vsetína v extralize není. Myslím, že to bylo maximum, čeho jsme byli schopní docílit. Na tu sezonu budu vzpomínat v dobrém a myslím si, že jsme hráli parádní hokej.“

Vrcholem vaší kariéry byl mistrovský titul. Vy jste v té době ve Zlíně zastával funkci generálního manažera. Mimo jiné jste do Zlína přivedl trenéra Bokroše. Jak jste věděl, že to bude ten správný člověk, který Zlín dovede k vysněnému titulu?

„Předcházející sezóna klubu moc nevyšla. Bohužel to byla první sezóna po vstupu nového sponzora – Hamé do klubu a začátek nové spolupráce se moc nepovedl. Bylo potřeba udělat řadu opatření, aby se situace neopakovala. byla to ale mimořádně smolná sezóna. Já jsem v té době pracoval na postu asistenta generálního manažera. Říkali jsme si, že zapracujeme do mužstva mladého golmana Petra Tučka. V juniorech patřil mezi špičku, pro mužstvo byl perspektivní a pokud by se mu mezi muži podařilo uchytit, tak by to mohl být golman možná na dalších patnáct let, takže jsme se pro to rozhodli. Okolnosti ale byly takové, že Petrovi jsme spíš uškodili, než pomohli. Z mužstva za různých okolností vypadli klíčoví hráči a situace se obrátila. Místo toho, aby zkušené mužstvo pomohlo v začátku mladému golmanovi, tak spíš zbývající hráči potřebovali podporu. Dávali jsme málo gólů. Petr Leška se rozhodl odejít do Sparty...."

Petr Čajánek do NHL...

„Tam právě Leška odcházel dřív než „Čája“. To jsme říkali, že to ještě není taková hrůza, je tady „Čája“ mužstvo je na kom postavit. Bohužel těsně před vypršením možného termínu k odchodu hráčů, odešel nejen Čajánek, ale navíc i Rado Somík. Aby toho nebylo málo, tak v úvodu sezony se dlouhodobě zranili Martin Hamrlík a Jarda Balaštík. Jarda měl prasklou čelist a Martin Hamrlík něco s kolenem. To byly ztráty hodně bolestné. a mužstvo se s tím nedokázalo vypořádat. Přišlo několik těsných porážek o gól. Mám dojem, že jich bylo dvanáct za celou sezonu. Byly to zápasy, kdy mužstvo makalo, snažilo se, ale nedařilo se dávat goly. Golů jsme moc nedostávali, přestože chytal mladý brankář, ale strašně málo gólů se dávalo. Po sezóně jsme se rozhodli řešit mj. i brankářský post zkušeným brankářem. Podařilo se nám získat Igora Murína, přišli i další kvalitní a zkušení hráči. A co se týká trenérského postu, tak jsme došli k závěru, že po letech,kdy se u mužstva točili místní trenéři, by prospěla zase změna. Já jsem dostal od představenstava za úkol vytipovat někoho a tam padla i myšlenka, že by to mohl být někdo ze zahraničí. Já jsem přemýšlel tak, že Slovák nebude mít jazykové problémy, je blbost sem tahat nějaké Rusy a tak dále. Tak jsem se zaměřil na Slovensko. V té době končil Ernest Bokroš ve Zvolenu, tak jsem za ním zajel. Dá se říct, že jsme byli domluveni poměrně rychle. Na představenstvu jsem předložil nějakých pět kandidátů se stručnou charakteristikou. Společně jsme se shodli, že trenérem zvolíme Ernesta Bokroše. Chtělo to nějakou změnu po těch letech, byl to zase jiný typ a dělali jsme všechno pro to, abychom mužstvo připravili tak, aby se neúspěšná sezona neopakovala. Ukázalo se, že jsme volili dobře. Ernest dokázal využít dobrých věcí, které mělo mužstvo zažité a spoustu dalších nových věcí přinesl. Musím podotknout, že Igora Murína jsme měli podepsaného dřív než Ernesta Bokroše. Spousta lidí si to spojovala s tím, že si Slovák přivedl dalšího Slováka, což nebyla pravda. Igorem Murínem jsme začínali.“

Po skončení sezony 2004/05 jste se vrátil zpět na střídačku. Vašimi slovy vás práce generálního manažera nenaplňovala. Můžete být k této věci konkrétní? V čem přesně? Co vám na trenéřině chybělo?

„Já bych to tak neřekl. To není správná formulace. Manažerská práce mi nevadila, nakonec práce hlavního trenéra taky předpokládá určitý stupeň manažerování. Řekl bych, že práce generálního manažera ve zlínském klubu se postupně odchýlila trošku jiným směrem, než jsem ji znal z dob působení pana Kožely a na jakou jsem se připravoval. Nějak ubývalo hokeje a přibývalo práce, která s hokejem souvisela minimálně. Něco mi říkalo, že mi prospěje změna prostředí a načerpání nové motivace. Ve funkci generálního manažera jsem působil 2 roky a mužstvu se podařilo za mého působení získat první a druhé místo v extralize. Klub byl zajetý, všechno fungovalo. Nabídka z Karlových Varů byla pro mě motivací zkusit něčeho docílit i v klubu, který zatím takovou pozici nemá."

V Karlových Varech jste prý bez rodiny. Můžete prozradit, co děláte, když nejste na zimním stadioně?

"Po většinu času je se mnou moje žena. Oba synové jsou dospělí a samostatní. Dá se říct, že se s nimi vidím téměř stejně často, jako za mého působení ve Zlíně. Takže rodinné problémy nemám. Když nejsem v sezóně právě na stadióně nebo v autobuse, vyrazíme s manželkou třeba do Fr. a Mar. Lázní, případně jiných pěkných míst v okolí Karlových Varů."

Co dnes dělají vaši dva synové Tomáš a Jakub?

"Starší Tomáš pracuje v Barumu Continental a mladší Jakub studuje na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Oba si občas hokej zahrají rekreačně.“

Mohl byste na závěr něco vzkázat zlínských fanouškům?

„Že jsou dobří. Není umění fandit, když se daří. Já si myslím, že zlínští fanoušci patří mezi ty, kteří fandí, i když se nedaří. Lidé ve Zlíně hokejem žijí, já jsem Zlín poznal jako hokejové město. Lidé se hodně o hokeji baví, prožívají úspěchy i neúspěchy. Ať jim to vydrží a třeba moc rád bych se s nimi potkal v play off. Přeji ho Varům i Zlínu.“

www.daan.estranky.cz                                                                            Dáán

fotografie jsou z archívu Zdeňka Venery