Historie hokejového Zlína

 ZLÍN 6.5.2008 – Ve zlínské čtvrti Obeciny bydlí postarší pán s manželkou, kteří se mohou pochlubit tím, že vychovali dva chlapce, jenž později dokázali vybojovat mistrovský titul, navíc každý v jiném dresu a jiné době. JOSEF JENÁČEK, sám někdejší  ligový obránce je na své syny Martina a Luboše právem hrdý. Mluví o nich s nadšením. Nejen o nich, ale i o vlastní hokejové kariéře se rozpovídal bývalý řízný bek, jehož doménou byla bojovnost, obětavost a především velké srdce.

První zápas v dresu Gottwaldova jste odehrál v sezoně 1967/68 (pozn.aut.9.3.1968 TJ Gottwaldov – Poldi Kladno 5:3) jako 17-letý mladík proti Poldi Kladno. Vzpomínáte?

„Vzpomínám si jen na to, že mě tenkrát oslovil trenér Kobranov. Přesně na ten zápas si už ale úplně nepamatuji. Avšak si vybavuji zápas, který poté o několik kol následoval. Nevím přesně ve kterém to bylo kole, ale doma mám výstřižky z těch zápasů, tam to bude určitě uvedené. Utkali jsme se s tehdejším ZKL Brno a já byl v tomto zápase vyhlášen jako nejlepší obránce, třebaže proti mně nastupovali takoví hráči, jako tenkrát byli Potsch, Machač a podobné veličiny. V brance chytal Nadrchal. Dnes,když si to promítnu v hlavě, tak to byl pro mě jeden z největších úspěchů vůbec. Tenkrát jsem byl mladý a nebylo to rozdělené do věkových kategorií, jako je dnes. Byl tam jeden tým dorostu a to stačilo. Navíc se nehrálo na sedm obránců, jako dnes, ale na čtyři. Dostat se do sestavy bylo náročnější, než dnes.“

Jak jste již řekl, první branku jste vstřelil ve 35. kole proti Brnu (pozn.aut. 23.3.1968 TJ Gottwaldov – ZKL Brno 3:5), kdy jste překonal brankáře Nadrchala. Zkuste popsat tu brankovou situaci...

„Pokud si dobře vzpomínám,tak to byla střela od modré, když brankář Nadrchal neviděl přes clonícího hráče a propadlo to tam.“

Do prvního mužstva si vás vytáhl trenér Kobranov, když postrádal stabilní obránce Antonína Tomaníka a Petera Pokorného. Čekal jste, že při absenci opor zadních řad padne volba zrovna na vás?

„Abych řekl pravdu, tak ani ne. Ten kádr byl tenkrát úzký a navíc tam čekali další dva obránci na šanci. Dostat se mezi základní čtveřici obránců považuji téměř za zázrak.“ (směje se)

Nikdy jste nebyl žádný ofenzivní obránce. Vždycky jste spíše vynikal tvrdostí, důrazem a bojovností. Znamená to, že jste to řezali už tehdy?

„Hrálo se i do těla, ale hrálo se hlavně srdcem. Obětavost byla jednou ze základních vlastností obránce. Já jsem nikdy nebyl žádný technik, ale zase jsem spoustu ran rozdal i schytal. Lehal jsem do střel a tím byl mužstvu platný. Vždycky tam musí být správný mix hráčů. Dříči, bojovníci i profesoři, jak se říká technicky založeným hokejistům.“

Sezona 1967/68 byla do té doby dlouho nejúspěšnější v dosavadní historii klubu. Konečné 6. místo bylo velmi ceněné. Přeskočili jste takové kluby, jako byly Litvínov, nebo Pardubice. Jak jste to tehdy vnímali?

„Pro tehdejší Gottwaldov to byl obrovský úspěch. Já bych ted musel zalistovat v té knize a podívat se, protože tam hrály mančafty, které již dávno českou nejvyšší soutěž nehrají. Od nás třeba Chomutov a kluby ze Slovenska, Slovan Bratislava a Košice.“

V dalších sezonách však již následovala sestupová a postupová houpačka. Odešli zkušení hráči a trenér Kobranov a vy jste za pochodu museli získávat zkušenosti a tým budovat. Nebylo to psychicky i fyzicky vyčerpávající?

„Samozřejmě, že to nebylo jednoduché. Tenkrát se rušil klub ZJŠ Brno, odkud do Zlína přišel celý útok Maršík, Klíma Trtílek. Po nich do Zlína přestoupil i Peťa Bavorů. Budovalo se to nějak tak za pochodu a já jsem pak odešel na vojnu do Dukly Hodonín, což jsem neměl, protože jsem měl zdravotní problémy s uchem,vložilse do toho oddíl, který to vyřizoval. Údajně jsem si jel pro modrou knížku, ale z Hodonína byl takový tlak, že se nějaký náčelník Prejšek za můj příchod tak postavil, že si pro mě tehdy přijeli.Vzal jsem si dvě hokejky, brusle a jel jsem do Hodonína. Jinak jen pro zajímavost, tenkrát jsme se v první národní lize pohybovali v tabulce dokonce před Gottwaldovem. Po Dukle Jihlava to byl druhý nejsilnější armádní klub.“

Jak vzpomínáte na vojenská léta 1971-1973 strávené v Dukle Hodonín?

„Byly to krásné roky, ikdyž se občas nadávalo. Když se člověk zpětně zamyslí, tak si tam užil tolik legrace, byla tam dobrá parta kluků, takže na to vzpomínám jen a jen pozitivně.“

Za Gottwaldov jste v nejvyšší soutěži odehrál 6 sezon, 176 zápasů, ve kterých jste vstřelil 12 branek (pozn.aut. u 9 branek asistoval, což se = 21 bodů) Vybavíte si nějaký důležitý gól, který vám dodnes utkvěl v paměti?

„Jak už jsem zmínil, byl to ten můj první gól, který jsem vstřelil Nadrchalovi.“

Vychoval jste dva syny, Luboše a Martina, kteří následně zanechali velkou stopu v českém hokeji v podobě mistrovského titulu. Zdá se, že jste pyšný otec...

„Samozřejmě, že pyšný su. Těžko to má někdo tak hluboce prozkoumané, ale co jsem tak přemýšlel, nebo i listoval v knihách, tak jsem nejen ve Zlíně, ale v celé naši zemi jedinný otec, který by měl dva syny a oba by získali mistrovský titul, ale každý v jiném klubu. Co jsem se ptal, tak nikdo mi nedokázal vyjmenovat jinou bratrskou dvojici, která by něco podobného dokázala. Ani bratři Kaberlové nikdy nezískali trofej každý v jiném mančaftu. Což je takové pěkné a hřející u srdce.“

Své syny jste nikdy nešetřil. Vládl jste pevnou rukou a vyplatilo se vám to. Jak to kluci nesli, že se od vás chvály dočkali jen vyjmečně?

"V dorosteneckém věku jsem dostal takové ponaučení. Můj otec dělal vedoucího družstva. Tehdy byl problém s výstrojí a hokejkami. Když přišla dodávka hokejek, které si hráči chodili vybírat od toho nejstaršího, po nejmladšího, tak já jsem tam mohl chodit jako první, když tam ještě nikdo nebyl. On mi však nikdy nedal tu nejlepší hokejku, nebo výstroj a vždycky jsem šel mezi posledními. Já jsem se toho snažil podobně držet. Protože ti kluci, kteří tam měli svého tatínka, který je tam protlačoval, byli všude první a měli všechno na podnose, tak ti na to nakonec doplatili a neprosadili se v nejvyšší soutěži, jako já.“

Mladšímu Martinovi, dnes útočníkovi Litvínova jste musel doslova zakázat, aby se stal brankářem. Jak ho to vůbec napadlo?

„Já sám nevím.Mladší syn Martin byl posedlý brankáři. Chtěl být vermomoci brankářem. To samé jsme museli rozmluvit i staršímu synovi Luboše, jelikož taky chtěl být golmanem. Museli jsme mu pořídit celou výstroj.Muselo se neustále střílet. Pořád jsme mu vysvětlovali, že brankáři jsou jenom dva. Prosadit se na tomto postu je obrovsky náročné. Tak se to tak vyvinulo i s tím Martinem. Oba k tomu brankářskému postu neuvěřitelně tíhli, nevím čím to bylo, protože z rodiny nikdy nikdo nechytal.“

Oba vaši synové vyrostli v útočníky, vy jste byl vždycky obránce. Jakou hokejovou i lidskou vlastnost po vás podědili?

„Však víte, jak to je. Dnes chtějí všichni dávat góly, všichni chtějí být útočníci. S Lubošem taky jeho mladšímu synovi vysvětlujeme, že dnes je kvalitních obránců,kteří umí konstruktivně rozehrát tak málo. Dnes již nestačí pouze odpalovat puky, i obránce musí umět přesně přihrát a rozehrát akci. Být dnes výborným obráncem je daleko snažší se prosadit, než s průměrným útočníkem. Co jsem tedy mluvil s několika bývalými spoluhráči staršího Luboše, když byl ve Vsetíně, tak si myslím, že uměl vytvořit atmosféru v kabině, když je potřeba vyhecovat mužstvo. Byl takový srdcař, podobně jako já. To samé mladší syn Martin. Když získali titul, tak poté ty oslavy v kabině i ve městě dokázali ti kovaní Zlíňáci pořádně rozjet. Myslím, že byl v kabině oblíbený, vytvořilo se tamzdravé zlínské jádro, které ten kolektiv drželo při sobě. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč se ten titul vůbec vybojoval. Podle soupisky si myslím, že tam byly daleko lepší mančafty. Letos na ply off jsem se byl dvakrát podívat na play off a mluvil jsem s trenéry Rosolem i Hublem, že udělají všechno proto, aby tam zůstal. Takyumí vytvořit bojovnou atmosféru a vyburcovat družstvo, což je nesmírně důležité, aby podobné typy hráčů v kabině byli.“

Probíhala 47. minuta pátého finálového zápasu mezi HC Hamé a pražskou Slávií. Na 3:1 pro domácí právě zvyšoval MARTIN JENÁČEK a domácí tým se přiblížil k historickému triumfu. Jaké jste zažíval pocity?

„Neuvěřitelné!!! Teď, když to vzpomínáte, jsem na měkko. Bylo to nádherné. Těžko se to popisuje. Měl jsem možnost zažít atmosféru v kabině, potom jsem se nějak dostal na Jižní Svahy do 603, kde hrála skupina Alkehol. Všechno to bylo tak úžasné, že do smrti na to člověk nezapomene.“ (směje se)

MARTIN JENÁČEK OČIMA OTCE JOSEFA JENÁČKA

Jaké nosil Martin ze školy poznámky?

„Kupodivu byl klidnější, než další syn Luboš. Prakticky si ani nevzpomínám, že by nějaké poznámky nosil. On byl hrozně hodný kluk. Spíš v učení nějak nevynikal, byl spíše průměrný.“

Co dělal z domácích prací vždycky nerad?

„Spíš bych řekl, co dělal rád. Začal se motat v kuchyni. Bavilo ho něco míchat a kuchtit. Proto se taky vyučil kuchařem. S ním žádné podobné problémy nikdy nebyly. Když se něco řeklo,tak to vždycky splnil. Fakt si nevzpomínám. “

Za co utrácel kapesné?

„Byl hodně spořivý. Moc neutrácel.“

Na kterého hokejistu si vždycky hrál?

(přemýšlí) „To bych měl vědět. Byl to nějaký Kanaďan. Nesmíte se zlobit, ale nevzpomenu si. Gretzky to nebyl. Bylo to známé jméno, ale vypadlo mi to.“

Které jídlo mu vždyckychutnalo?

„Hodně má rád sladké jídlo. Ikdyž se od nich drží zpátky. Určitě víc než maso,jemu se trošičku vyhýbal.“

Vzpomenete si, kdy se vrátil z ledu nejvíce potlučený?

„Nevím,při kterém to bylo zápase, ale měl tenkrát v obličeji tržné rány. Jinak takové ty běžné prolémy s koleny. Nějaké vážné zranění, jako třeba zlomeninu neměl, musím to však zaklepat.“

Jaký dárek mu udělal největší radost?

„On je obrovský fanoušek Baníku Ostrava a anglického fotbalu. Když se podařilo sehnat bundu, nebo tričko s logem Anglie, tak to mu udělalo největší radost.“

Chtěli jste mu hokej někdy zakázat?

„Ne, to v žádném případě. Takové tresty normálně rodiče nedávají, aby zakazovali hokej. Byli jsme rádi, že se nechytl nějaké party, že byl natolik vytížený hokejem a učením, že k tomuto neměl naprosto žádnou příležitost. “

Čeho se bál?

„Měl strach ze zranění, nebo z nemoci. I do dneška, když má nějaký zdravotní problém, hned volá. Bojí se o zdraví, aby i v tomto věku mohl ještě něco dokázat.“

Když byl malý, měl nějaký sen, čím by chtěl být?

„Chtěl být brankářem a mimohokejově chtěl být řidičem kamionu."

Za co jste mu nejvíce hubnovali?

„Když se ženil, tak byl ještě mladý a nedokázali jsme mu to rozmluvit. Ženil se ještě dřív, než starší brácha. Je už dospělý člověk, tak ať rozhoduje sám za sebe. Jen mě mrzí, že se se mnnou chodí málo radit. Má tolik kamarádů, že se radí s kamarády, jenže, jak to tak už bývá, to většinou dopadá špatně.“

www.daan.estranky.cz                                                                                 Dáán

FOTO: Archív Josefa Jenáčka, www.hokej.zlin.cz,  zlínské noviny

        www.daan.estranky.cz