Historie hokejového Zlína

ZLÍN 5.9.2008 V mládežnických kategoriích byl považován za jednoho z nástupců tehdejších zlínských brankářů Jaroslava Kameše, či Vladimíra Hudáčka. Ovšem osud tomu chtěl zřejmě jinak a jeho kariéra se vyvíjela poněkud jiným směrem. Sotva udělal maturitu na střední škole, už sbíral zkušenosti za hranicemi v Německu. Následně se vrátil a zaujal post jedničky ve zlínské svatyni v nevydařeném ročníku 2002/03. O rok později pouze sledoval mistrovské opojení spoluhráčů z tribuny. Za sebou má i angažmá na Slovensku a ve Francii. Devětadvacetiletý mrštný brankář PETR TUČEK je zpět doma. Pokud se na stole neobjeví kvalitní nabídka, je přesvědčený, že brankářskou výstroj pověsí na hřebík. Dosud se však neobjevila, proto vypomáhá v rodinné firmě, která se zabývá výrobou a prodejem náhradních dílů do zemědělských strojů.     

Petře, před lety jsi byl považován za velký talent zlínského hokeje. Přesto jsi v extralize odchytal v pozici jedničky týmu pouze jednu sezónu a celkově 71 zápasů. V čem vidíš hlavní důvod, že ses zatím neprosadil tak, jak by sis jistě představoval?

„Sezona 2002/03 se nepodařila celému mančaftu a zrovna jsem u toho byl já společně s Ivošem Pešatem. Po sezoně se vyměnil trenér, který si přivedl jiné hráče a brankáře. Tím pádem pro mě tady nezbylo místo. Jsem strašně moc rád, že jsem v té době dostal šanci od panů Stavjaňi a Venery. Vždycky jsem si přál chytat extraligu a to se mi splnilo. Za to bych jim chtěl poděkovat. Když jsem četl vyjádření pana Venery, tak jsme dostali i o pár gólů méně, než v předchozí sezoně, kdy jsme skončili třetí.  Bylo chybou, že jsme nestříleli branky, což se projevilo i na konečném umístění.“   

Jak vzpomínáš na svůj první extraligový start v Litvínově, kde jsi zároveň vychytal své první čisté konto? (41. kolo: sezona 1998/99, 5.2.1999 v utkání Litvínov – Zlín 0:0) 

„Jo vzpomínám si na něj velmi dobře, protože u rodičů existuje nějaká sbírka hokejek. Občas ještě s tátou probíráme trofeje a hokejky. Na stěně se tam vyjímá má hokejka, která mi připomíná tento zápas.“  

Za sebou máš již několik zahraničních angažmá. První z nich bylo v německém Geretsriedu, kde se ti relativně dařilo. Jak vzpomínáš na působení u západních sousedů?

„Byla to velká škola do dalšího života.. Šel jsem tam hned po škole, kterou jsem ve Zlíně vystudoval. Dostal jsem se teprve ve druhé sezoně do mužského hokeje. I po jazykové stránce mi to dalo hodně zkušeností. Hodně mi tam pomohla rodina Valáškova a další čeští hráči, jako třeba Michal Tomek který tam tehdy působil. Odchytal jsem tam celou sezónu a bylo to super angažmá po všech stránkách. Ve Zlíně jsem měl platnou smlouvu, v Geretsriedu jsem byl pouze na hostování, tak jsem se po roce vrátil zpět.“    

Máš mistrovský titul z dorostu 1997, figuroval jsi i v úspěšných týmech z let 1998/99, 2001/02 a 2003/04, přestože v prvním a třetím případě jen jako třetí brankář. Jak vnímáš tyto úspěchy z pozice náhradníka, který se nezapojil přímo do děje?

„Sezónu 2003/04 jsem začal na pozici dvojky, po příchodu Altrichtera jsem se přesunul na post třetího brankáře. Následně jsem odešel na hostování do Chomutova, kde jsem si nešťastně zlomil nohu v době, kdy jsem jednal o smlouvě do konce sezóny. Vrátil jsem se do Zlína a skoro dva měsíce jsem laboroval se zraněním. Po vyléčení jsem odešel do Komety Brno. Cestu za titulem jsem strávil na tribuně, takže ho neberu jako svůj úspěch, na kterém bych měl zásluhu. Klukům jsem to samozřejmě přál, ale já jsem ho přímo nevybojoval.“    

Při pobytu v Německu ses údajně chodil dívat na různé brankáře, jak reagují v určitých situacích. Mohl bys konkrétně vyjmenovat, na jaké situace ses soustředil a co jsi odkoukal?

„To je pěkná otázka…Tak jako všude jinde, i třeba teď ve Francii jsem pozoroval různé gólmany z různých zemí. Každý má svůj osobitý styl. I tady ve Zlíně „Ičo“ Murín, nebo Radovan Biegl. Nejvíc jsem však odkoukal od Ríši Hrazdíry, protože si mně jako mladého kluka vzal pod svá křídla. Věnoval se mi téměř dvě sezóny. S „Hrazdou“ byla po této stránce výborná spolupráce. Od něj jsem si toho hodně vzal.“    

V sezóně 2001/02 ses v brankovišti střídal s Vladimírem Hudáčkem a následně i s Michalem Maříkem. Nebyla určená jasná jednička, nikdo neměl místo jisté. Vyhovoval ti tento způsob nasazování do zápasů?

„Samozřejmě. Byl jsem mladý a pro mě to byla první velká sezóna v extralize. Dostal jsem šanci, když se Láďovi Hudáčkovi moc nedařilo. Já jsem hlavně rád, že jsem dostal tak obrovskou příležitost. S „Hudym“ a pak s Michalem Maříkem jsme to dotáhli až ke třetímu místu, což byl velký úspěch. Byl tady vynikající mančaft v čele s „Čájou“ a „Lešounem“, kteří to tady táhli. V další sezoně, kdy já jsem tady byl jednička, tak tito hráči odešli, Jarda Balaštík se zranil a pak už jsme se vezli celou sezónu.“

V play off 2002 jste po sedmi zápasové bitvě zdolali Znojmo, když jste měli nůž na krku, jelikož jste v sérii prohrávali už 1:3 na zápasy. Co podle tebe bylo klíčovým momentem celé čtvrtfinálové série?

„To už je skoro pro pamětníky. (směje se)  Byl tam zápas na 3:2, který jsme vyhráli, následně jsme je porazili i v šestém utkání u nich a opět se celá série stěhovala na sedmé rozhodující utkání do Zlína, které myslím Petr Leška rozhodl. Možná už si mysleli, že už to mají v kapse a pak když šlo do tuhého, tak to psychicky nezvládli.“

V semifinále jste narazili na Vítkovice, kterým jste již nestačili a podlehli 1:3 na zápasy. Bylo to způsobené únavou, protože se mi zdálo, že soupeř byl důraznější v koncovce a zaslouženě celou sérii vyhrál…

„Už ta série se Znojmem byla náročná a dlouhá a Vítkovice svoji čtvrtfinálovou sérii zvládli rychleji než my. Byli odpočatí a to rozhodlo.“

Následující sezóna 2002/03 byla do té doby nejhorší v samostatné historii české extraligy. Ty jsi dostal příležitost chytat jako jednička. Obranná činnost mužstva byla tragická a na vše jste s kolegou Pešatem stačit nemohli. Nebylo to svazující a deprimující?

„Trápení tam určitě bylo, ale co se dá dělat. Je to sport, je to hokej a každá sezóna nemůže být vždy vynikající. O tom jsme se mohli přesvědčit i loni tady ve Zlíně.“

Přesto ses ani ty podle některých odborníků nevyvaroval několika chyb. Údajně byla tvá výkonnost nestabilní. Jednou jsi předvedl zázračný zákrok a po chvíli pustil hloupý gól. Byla to pouze záležitost psychiky?

„Bylo to spíše psychického rázu. Raději vzpomínám na ty lepší a pozitivní zážitky ze zmiňované sezóny.“

V dalším ročníku už ses v konkurenci Murína a Altrichtera do branky téměř nedostal. Proto jsi putoval po jednotlivých klubech první ligy. Jaké bylo tohle období nejistoty, přestože Zlínu se dařilo a nakonec si tví spoluhráči sáhli i na vysněný mistrovský titul…

„To víš, že mně to mrzelo, že jsem u toho přímo nemohl být. Ale nějak jsem osobně vnitřně necítil, že bych se toho měl účastnit. Pak jsem šel sice na chvilku do kabiny. Slaví se to úplně jinak s takovým divným pocitem, když člověk nehraje a sedí na tribuně, než hráč, který je s týmem denně, každou hodinu a prožívá to naplno. Zamrzelo to, ale to je život.“ 

Přestoupil jsi do Skalice a podle slov některých fanoušků ses stal jejich modlou. Ve druhé sezoně jste si zahráli i play off. Takže to byly dva příjemné roky?

(povzdychne si) „Dá se říct, že ano. Bylo tam pozitivní, že jsem tam dva roky pravidelně chytal slovenskou extraligu. Doufám, že se mnou byli alespoň trochu spokojení. Mělo to i své mouchy, ale jinak se mně ve Skalici velmi líbilo. Fanoušci byli skvělí. Je to malé město, přišlo mi to takové domovské. I většina hráčů pocházela přímo z města, nebo nejbližšího okolí. Partu jsme tam taky vytvořili slušnou, takže já na jednu stranu nemůžu říct nic špatného. Jediné, co mně mrzelo bylo, velmi opožděné placení závazků vůči hráčům.“  

Po dvou letech ses vrátil do české extraligy. Po anabázi ve Znojmě a v Olomouci, kde to zřejmě nevyšlo podle představ jsi odešel na zkušenou do polské ligy. V dresu Nowy Targ jsi neodchytal ani jeden zápas. Z jakého důvodu?

„Protože gólman v Polsku je za dva cizince a v této době v Polsku nechytal cizí brankář. Ten rok jsem tam byl snad jediný brankář jiné, než polské národnosti. Přitom tam byl i kanadský gólman, jenže původem to byl Polák, s polským pasem, pouze delší dobu žil v Kanadě. Agent mi vyřídil tohle angažmá, jenže trenér následně zjistil, že do pole potřebuje hráče víc, než gólmana, který mu zabírá místo za dva hráče – cizince. Byl jsem tam měsíc, absolvoval jsem tam jen jeden turnaj a nemělo to žádnou cenu. Domluvili jsme se na rozvázání kontraktu, protože bych tam stál na tribuně do konce sezóny. Po celý měsíc jsem se bavil s trenérem, jenž byl bývalým reprezentačním koučem Polska. Docela jsme si i rozuměli. Jejich řeč je hodně podobná české, nebo slovenské mluvě. Vysvětlil mi to tak, že mně nemůže dát do brány, ani na soupisku, protože by mu chybělo místo, pro jiné, cizí hráče do pole. Po vzájemné domluvě jsem proto odešel.“      

V poslední sezoně jsi hájil barvy francouzského klubu Caen. Jak kvalitní je tamní hokejová liga?

„Je velmi kvalitní. Je to způsobené tím, že tam hraje mnoho cizinců. Když nepočítám slovenské spoluhráče, tak tam hraje hodně Kanaďanů, Švédů, Finů i slovinských reprezentantů. Ta liga je hodně kvalitní a byly tam mužstva, která měla na soupisce pouze jednoho Francouze. Já jsem byl v týmu, který byl poskládán právě ze samých domácích hráčů, kromě mně, Tomáše Němčického a čtyř kluků ze Slovenska. Dva kluci byli ze Skalice, se kterými jsem hrával. Další dva pocházeli z Bratislavy a z Popradu. Jinak tam byli samí Francouzi, kterým bylo 18 a 19 let. Když to spočítám, tak se tam hraje 35 zápasů i s play off a pohárem. Ti kluci nebyli vyhraní. Mančaft jsme na tu ligu neměli, abychom hráli na vyšších příčkách. Byly plány se umístit do 10. pozice, ale ani na to jsme neměli potřebnou kvalitu. Vyhráli jsme pouze dvakrát za celou sezónu, takže celé to bylo velmi špatné. Zachytal jsem si ve všech ligových zápasech. V pohárových jsem se točil s francouzským kolegou, který do klubu také nově přišel. Sezóna byla taková, že jsem si zachytal francouzskou ligu a to je tak všechno, co bych ti mohl říct. My jsme to mužstvo neměli na to, abychom vyhrávali zápasy. My jsme měli problém vyhrát s týmem druhé nejvyšší soutěže. Museli jsme absolvovat dvoufázové tréninky po celý týden, kromě soboty, kdy se hrál zápas, když nepočítám pohárové zápasy, které byly na programu v úterý. Ze začátku jsme hráli na tři beky, protože další čtyři obránci byli zranění. Myslím, že ani francouzský trenér nějak nepochopil situaci, aby jim trochu zvolnil už tak tvrdý režim, protože když to řeknu lidově, ti obránci už po první třetině padali na hubu. “    

V mužstvu ses setkal s dalšími českými a slovenskými hráči v čele s Tomášem Němčickým. To bylo jistě zpříjemnění pobytu v zemi galského kohouta, že?

„Určitě, protože já jsem francouzsky neuměl ani slovo. Když jsem podepisoval smlouvu, tak jsem věděl, že tam hraje Tomáš Němčický. Hned jsem ho kontaktoval. Povykládal mi, jak to tam funguje a další věci kolem zařizování. Ze začátku mi tam pomohl strašně moc ještě s jedním ze slovenských spoluhráčů Michalem Česnekem. Pomohli mi se snáze adaptovat na tamní prostředí, lépe se dorozumět a vůbec se vším kolem přestupu. Musím říct, že s Tomášem Němčickým byla velmi dobrá spolupráce.“  

Mohl by jsi něco vzkázat zlínským fanouškům?

„Tak samozřejmě ať podporují zlínský hokej co nejvíc to jde.  Přestože mají za sebou těžkou sezónu, která se nepodařila podle představ, je na startu další sezona, která bude jistě lepší. Čas letí rychle kupředu a zcela jistě se zlínský hokej ještě nějakých úspěchů dočká.“

DOTAZNÍK

Hokejové začátky, nebo kdo tě k lednímu hokeji přivedl?

„Byl to otec Jan. Měl jsem to relativně blízko na stadion, takže jsem tam byl pořád.“

Oblíbený fotbalový klub a hráč?

„Nemám.“

Jaký vzor jsi měl v mládí, když jsi začínal?

„Mně se líbilo víc gólmanů. Řekněme třeba Patrick Roy, to byl v té době takový populární gólman.“

Oblíbené jídlo a pití?

„Svíčková na smetaně a teď pivko.“

Oblíbená barva?

„Modrá.“

Jaký je tvůj největší sportovní úspěch?

„V sezóně 2001/02 třetí místo se Zlínem.“

V jaké situaci ti bylo v kariéře nejhůře?

„Po sezoně 2002/03, kdy jsme skončili na 13. místě  Vyskytly se negativní ohlasy nekompetentních lidí, kteří hokeji rozumí akorát z tribuny. To bylo nejhorší.“

Oblíbený televizní pořad?

„S manželkou se díváme na ty nové seriály..“

Jakou hudbu nejraději posloucháš?

„Tři Sestry.“

Tvé záliby a koníčky mimo hokej?

„Měl jsem rybaření, ale teď už na to nemám moc času. Největší zálibou je rodina,  manželka s dcerou.“

Jakou školu jste vystudoval?

„Provozního technika s maturitou.“

Máte doma nějakého domácího mazlíčka, zvířátko?

„Máme rodinného psa labradora.“

BRANKÁŘSKÝ DOTAZNÍK

Jaký motiv jsi měl vyobrazen na své masce/helmě a proč?

„Vesměs jsem tam měl Tukana. Ve Skalici jsem měl ještě Soptíka.“ 

Kdo byl autorem nakresleného motivu na tvé masce?

„To jsem si všechno nechal udělat u firmy REY.“

Vzpomeneš si, jakou jsi měl svoji první masku?

„Vzpomenu. Koupil mi ji otec a byla to maska s Beranerm. V té době měl podobnou Čavar.(Jaroslav Kameš, pozn.aut.) Čavar měl víc výrazné rohy, já zase velkou tlamu.“

Měl by jsi nějaký nápad, jak v budoucnu originálně ozdobit svoji masku?

„Samozřejmě. Těch nápadů je strašně moc. Já osobně bych si tam opět dal Tukana, jenž ke mně už tak nějak patří. A dnes je v módě si tam nechat vyobrazit vlastní rodinu.“

Jaké jsi používal typy značek masky? Pouze značku Rey?

„Po celou kariéru jsem používal značku REY. Jen poslední rok jsem měl HI-TEC.“

Co považuješ za své silné a slabé stránky?

„Slabá stránka, tak to je jasné, góly mezi nohy. To je u mě velmi slabá stránka. A ta silná? Ta mrštnost.“  

Který střelec byl pro Tebe nejnebezpečnější?

„Asi Žigo Pálffy. Ten semnou sice hrál, ale to byl střelec, který ví, kam to má umístit.“  

www.daan.estranky.cz - Dáán

FOTO: Archív Petra Tučka, Dáán