Historie hokejového Zlína

Patnáct prvoligových sezón oblékal dres Gottwaldova MILOSLAV SEDLÁK. Dnes poskytuje veškerý servis hráčům Zlína. Kvůli nedostatku obránců se i on oblékl do výstroje."Napiš tam, že testujeme nového beka", křičel s úsměvem v průběhu tréninku kouč Bokroš. „Dnes to nezvládnu, mám toho plné zuby,“ odvětil bývalý bek k prosbě o rozhovor. Nakonec se však přemluvit nechal.

Vy jste s hokejem začínal relativně pozdě, až ve třinácti letech. Nebyl to pro vás ze začátku určitý handicap oproti spoluhráčům i soupeřům?

„Handicap to trochu byl, protože tehdy nebyly žádné sportovní třídy, jako jsou dnes. Začínalo se na přírodním kluzišti, třeba na rybníku. I v té době bylo třináct let na hokejistu pokročilý věk, ale nějaké základy jsem měl, takže to šlo jednodušeji.“

Kromě hokeje jste v rodném Hodoníně závodně hrál fotbal a provozoval i atletiku, kde jste v disciplínách sprint, hodu koulí a diskem zaujal funkcionáře atletického oddílu Gottwaldova. Co nakonec rozhodlo ve prospěch ledního hokeje?

„Protože hokej je kolektivní sport. Atletika je individuální a hodně náročný sport, navíc v kolektivu je fajn.“ 

Vojenskou službu jste absolvoval taky doma v hodonínské Dukle. Byl jste rád, že jste se nemusel nikam stěhovat?

„Určitě. Nehledě na to, že ta soutěž tam byla druhá nejvyšší a navíc tam bylo tehdy prakticky místní derby Dukla Hodonín versus Slovan Bratislava. Všechno hrálo pro znalost prostředí, ve kterém jsem vyrůstal.“

V sezoně 1973/74 jste přestoupil do TJ Gottwaldov. Prozraďte, jak váš přestup probíhal a kdo se o něj postaral?

„Na přestupu se tenkrát podíleli bývalí funkcionáři pánové Kožela a Juránek. Ve hře tam bylo ještě Brno a Plzeň, ale znalost a blízkost prostředí sehrála rozhodující roli. Dukla Hodonín hrála tenkrát prakticky stejnou soutěž jak Gottwaldov, takže i známosti s některými hráči hrály určitou roli v rozhodování.“

Vy jste přišel do týmu, který hrál druhou ligu a následným přestupem přes Liptovský Mikuláš (9:2, 8:2, 4:5, 8:2 celkem 3:1 na zápasy – pozn.aut.) se vrátil zpět do první ligy. Čím byly podle vás ty vzestupy a pády způsobeny?

„Bylo to tím, že mužstvo jako celek nebylo tak kvalitní. Všechna ligová mužstva v té době měla kádr silný, práce byla na úrovni. Byly tam kvalitní celky jako Kometa Brno, Slovan Bratislava, Sparta Praha, Litvínov, kde působili špičkoví hráči a chvíli trvalo, než se to stabilizovalo.“ 

V již zmíněné kvalifikaci s Liptovským Mikulášem jste vstřelil dvě branky. Vybavíte si je ještě?

„To si moc nevybavuji. Pamatuji si se Zvolenem, to byl sedmý rozhodující zápas na Slávii v Praze. Byla to jedna z rozhodujících branek na 1:1, nebo 2:1 pro nás. Byla to střela od modré čáry do vinklu.“

V obranné dvojici jste začínal s Herčkem, hrál jste i s Venerou, Stavjaňou, Albrechtem, Robertem Svobodou. Se kterým z nich jste si nejvíce rozumněl?

„Já jsem v tom nedělal žádné rozdíly. Snažil jsem se s každým na ledě vyhovět a porozumět. Je fakt, že mi na začátku pomohl pan Herčko, když jsem byl mladý. Pak jsem zase já rozdával zkušenosti mladším.“

V nejvyšší soutěži jste odehrál 15 sezon, 441 zápasů v nejvyšší soutěži (1026 zápasů celkem – pozn.aut.) a vstřelil 64 branek. Vybavíte si tu nejdůležitější?

„Nejdůležitější ne, ale na jednu si pamatuju. Byl to rozhodující zápas v Pardubicích, tenkrát se to hrávalo na prodloužení a já jsem jel jeden z posledních penaltových nájezdů proti Haškovi. Dá se říct, že všechny byly nějakým způsobem důležité.“

Zeptám se na sezonu 1976/77, ve které jste získali pouhých 12 bodů, z nich jste si připsali první bod až ve 20. kole za domácí remízu 6:6 s Českými Budějovicemi. Co se v takových chvílích honí hlavami hráčů? Nechtěli jste se vším praštit? Vždyť skóre se po skončení základní části zastavilo na neuvěřitelném poměru branek 119:252 …

„Nedá se s tím praštit, je to samozřejmě deprimující, ale tenkrát si z nás dělali legraci. Říkali nám „jezdící peníze“, protože kam jsme přijeli, tam nás každý porazil, takže to měli s náma jednodušší. Je to sport, jednou je člověk nahoře a jednou dole.“ 

Následující sezona 1977/78 byla druholigová, kterou jste však s přehledem vyhráli a vyzvali na souboj Zvolen. Série se protáhla na 7. zápas, který jste však na Slovensku vyhráli 4:0. Co podle vás rozhodlo celou sérii?

„Já si myslím, že tu sérii rozhodla taková naše větší touha po vítězství, kterou nemůžu upřít ani jim, ale my jsme byli v rozhodujících fázích hokejovější. Myslím, že to mužstvo bylo silnější, tehdy i gólman byl kvalitní, takže ta hráčská zkušenost, kterou jsme měli z předešlých kvalifikacích, nakonec rozhodla.“ 

Ač jste pendlovali mezi 1. a 2. ligoua výsledky nebyly optimální, o diváky a fanoušky jste nouzi neměli. Čím si to vysvětlujete?

„Tak já si myslím, že i když jsme tenkrát hráli druhou ligu, hráli jsme s kvalitními mužstvy, ať už to byla Slávia Praha, Ingstav Brno, Opava... Bylo se na co dívat a ten hokej, který jsme předváděli, i díky tomu, že jsme byli na špici, lákal diváky. Lidi chodili na ten náš hokej rádi a i když se jim někdy nelíbilo, co předvádíme, ale tak i to do sportu patří.“ 

V ročníku 1979/80 jste odehráli poslední druholigovou sezonu a od té doby se Zlín drží v nejvyšší soutěži. Mužstvo se konsolidovalo, získalo zkušenosti s vypjatými zápasy a vynikly individuality. Kde přišel ten zásadní zlom toho, že jste se už do nižší soutěže nepodívali?

„To přišlo hned v tom prvním roce, kdy přišel trenér Volf. Tam nás tehdy prakticky do soutěže nastartoval. Díky tehdejším funkcionářům i trénéru Volfovi se ty sestupy zastavily.“ 

Nemohu se nezeptat na sezonu 1984/85, kdy jste na tehdejší dobu vybojovali bronzové medaile a dosáhli tak historického úspěchu. V čem bylo kouzlo toho týmu kolem osobností Králíka, Sedláka, Venery, Stavjaňi, Vlacha a dalších?

„Mužstvo bylo dobře poskládané, které dal dohromady velice poctivý a pracovitý trenér Uher. Vtiskl nám nějaký herní systém, který se dodržoval. Ta součinnost toho mužstva od brankáře Králíka, po posledního útočníka byla dobrá. Mužstvo bylo velice dobře připravené. Základ všeho je pak být zdravý. Pak když přijde forma, podpořená kvalitním brankářem, lze doufat v úspěch.“

Zajímavostí je, že jste ze všech týmů inkasovali nejméně branek (103 pozn.aut) a například Dukla Jihlava, tedy bezkonkurenční vítěz nad vámi nedokázala ani jednou vyhrát (3:1, 1:1, 2:2, 3:3 pozn.aut.) Byla to shoda náhod a okolností, nebo pro to máte nějaké vysvětlení?

„Ne, já myslím, že přijde sezona, kdy se vám na to mužstvo daří, poté přijde další sezona a je to úplně jinak. Možná, že tam byla po těch letech nějaká rivalita, ať to byla Kometa, nebo Jihlava, že jsme se na ni dokázali připravit.“

Vy jste ve zmíněné sezoně měl čest nosit kapitánské céčko. Co to pro vás znamenalo?

„Pro toho hráče je to pocta. Má nějakou zodpovědnost za spoluhráče a za celý kolektiv. (mluví tiše a vážně) Kapitán je takový zprostředkovatel mezi hráči a trenérem. Je to takové vyznamenání jeho činnosti a vlivu na mužstvo.“

Kariéru jste uzavíral v zahraničí v jugoslávském týmu Vojvodina Novi Sad. Jaká tam byla úroveň tamní ligy a vůbec osobního života?

„Ta úroveň tam byla v porovnání s naši druhou ligou. Hráli tam většinou zahraniční hráči. Ve Vojvodině jsme však byli z Československa tři, jeden z Českých Budějovic, jeden z Pardubic a já. Jinak to ale byli samí místní kluci.“

Definitivní konec kariéry však přišel v roce 1989, kdy jste se snažil pomoci týmu odlepit se ode dna tabulky. Jaké to bylo pro vás loučení?

„Já myslím, že to bylo před Jugoslávií. Tam jsem končil v devětaosmdesátém s kariérou, kdy byla revoluce. Já jsem skončil z věkových důvodů, Míra Kořený z nějakých jiných. Odešli jsme do Hodonina, abychom se po dvou měsících vrátili.“ (Podle archivních údajů však strávil sezonu 87/88 v Jugoslávii, následující ročník 88/89 od konce listopadu znova a definitivně naposled oblékl dres s G na prsou.-pozn.aut.) 

Ještě jsem se dočetl, že jste měl údajně nějaké zranění oka. Jak jste si to přivodil?

„Bylo to v zápase s Kometou, kdy Radek Radvan vystřelil, někdo to tečoval a dostal jsem to přímo do oka. Byla to dost vážná operace.“

Vrhl jste se hned po skončení kariéry na práci kustoda a správce majetku zimního stadionu. Prozraďte, co všechno obnáší tato činnost a jak vypadá jeden den, řekněme, když je zrovna mistrovský zápas?

„Práce obnáší to, co si hráči přejí. Zaprvé je to zajištění veškerého hokejového materiálu na sezonu. A v den zápasu? Dá se říct, že člověk nastoupí v sedm ráno a končí v deset hodin večer. Samozřejmě, že je tam nějaká pauza, když hráči odejdou. Mezitím je to vyplněné chystáním dresů a jednoduše řečeno přípravou na utkání.Tak, aby hráči se nemohli na nic vymlouvat.“

Vy, coby úspěšný ligový obránce jste neměl chuť se pustit do trénování?

„Já jsem tuto funkci převzal po panu Svobodníkovi, byť se v té době trénování nabízelo. Trošku mě to lákalo, ale když si člověk uvědomil, že je to taková štace rok, dva někde dělat trenéra a poté se zase stěhovat někam jinam... Já jsem spíš rodinný typ, takže to pro mě není. Mládež jsem chvilku trénoval, ale nedalo se to skloubit s funkcí kustoda. Bylo hodně cestování, takže to bylo dost náročné.“ 

Který z hráčů na vás klade nejvyšší nároky?

„Každý hráč má své požadavky, takže se to nedá jednoznačně říct.“

Mohl by jste závěrem něco vzkázat zlínským fanouškům?

„V první řadě jim v této sezoně přeju hodně trpělivosti jelikož byli zvyklí na nějaké výsledky. Vždy je to pouze o tom, jestli se daří, nebo nedaří. Sezona ještě nekončí a bude ještě zajímavá a nikde není napsané, že se mezi šestku, nebo desítku nemůžeme dostat. Sparta, nebo Slávia to taky zachraňovali na poslední chvíli a nakonec to dotáhli až do finále o mistrovský titul. Hodně záleží na okolnostech, jak je na tom mužstvo zdravotně, nehledě na to, že ti hráči pátou sezonu po sobě podávají maximální výkony, takže taky svým způsobem mají nárok na částečný výpadek.“

www.daan.estranky.cz                                                            Dáán

Foto: daan.estranky.cz - Ajka

         Archív HC RI OKNA ZLÍN