Ladislav Maršík
Narozen: 18. června 1940 v Humpolci. Výška: 179 cm. Váha: 76 kg. Číslo dresu: 16
Na ledě býval raubíř. Hokej v jeho pojetí bolel. V žilách mu koloval výbušný materiál. Jeho vášeň pro hru byla výjimečná. Pouštěl emoce, dostával osobní tresty za debaty s rozhodčími. Někdejší hokejový útočník Ladislav Maršík byl živel, v jehož srdci hořel oheň pro zlínský hokej. Pro klub pracoval 38 let jako hráč, trenér nebo člen vedení. Pod stropem mu už od roku 2004 visí dres s číslem 16.
„Podívejte, líbilo se mi tady už před léty, když jsem přišel a líbí se mi zde i nyní. Proto jsem zůstal. Byl bych rád, kdyby se do klubu vraceli i všichni, co zde vyrostli, všichni odchovanci,“ projevil velké přání Maršík, jenž byl důsledný na ledě i mimo něj.
„Společně jsme spávali na pokoji, měl své pravidelné ranní rozcvičky. Pak jsem to i od něj odkoukal, že by bylo dobré se protáhnout,“ prozradil někdejší zadák Miloslav Sedlák.
S „géčkem“ na prsou odehrál 10 sezon, ve kterých nastoupil k 340 prvoligovým zápasům, vstřelil 92 branek a u 57 asistoval. Jediný hattrick v nejvyšší soutěži nastřílel 13. ledna 1964 v Chomutově (7:7), tedy na den přesně 35. výročí zlínského hokeje. Další dva třígólové večery měl o soutěž níž v sezoně 1970/71, kdy v polovině ledna řídil výhru v Havířově (7:4) a o měsíc později domácí demolici Třebíče (11:1). Mimo jiné proslul i svou „úhořovitou“ jízdou na bruslích, která se dávala mladým za příklad.
„Laďa je výborný kluk s perfektním bruslením a úžasným zápalem pro hokej. Dokonale prožíval každé utkání. Jeho zápasy byly s vypětím všech sil a absolutním nasazením,“ vzpomínal na Maršíka velký kamarád a spoluhráč Bohumil Kožela, se kterým se po skončení své kariéry v sezoně 1977/78 potkali na stejné střídačce.
Hokej současného Zlína se mi moc líbí, říká legendární útočník Maršík
Zkušenější Kožela byl hlavní trenér, Maršík asistent. „Učím se od něj,“ uváděl na pravou míru Maršík, jenž kariéru ukončil v 37 letech a plynule se přesunul za hráče na střídačku. Prý dokonce prošel zdravotní prohlídkou, aby v případě nouze mohl ještě naskočit. „Funkce trenéra je ošemetná a labilní. Přiznám se, že bych často vyjel raději na led,“ svrběly Maršíka ruce i nohy.
Stejně jako Kožela i Maršík byl vznětlivé povahy, tvrdé nátury, náročný na sebe i ostatní. „To je pravda, že jsme tak trochu stejné povahy, ale víme, co dnes hokej vyžaduje. V tom si rozumíme a to je hlavní,“ vysvětloval Maršík, jenž jako asistent necelých 11 sezon v řadě vypomáhal pěti různým trenérům. Po sezoně 1987/88 přešel k mládeži.
Rodák z Humpolce s hokejem začínal v nedalekém Cejově. Do Baťova města přišel v roce 1963 společně s dalšími hráči tehdejší Zbrojovky Miloslavem Klímou, později přišel ještě Karel Trtílek. „Nechal jsem se přesvědčit, Zbrojovka byla před zrušením. Tehdy tady byla obrovská hokejová euforie. Bylo to něco nového a vzrušujícího pro město a široké okolí, vždyť na zápasy chodilo až dvanáct tisíc lidí. Když jsme tehdy zdolali legendární brněnskou Kometu před vyprodaným stadionem 4:3, byla to skutečná senzace!“
Byl u všech výrazných úspěchů. Jako hráč se podílel na historické šesté příčce v sezoně 1967/68, jako asistent trenéra Uhra přispěl k bronzové medaili v roce 1985. „Vyhrávali jsme mnohdy velmi těsně, ale bojovalo se a vyhrávalo. Ukázalo se, jak dokáže z průměrnosti pozvednout i špičkový gólman. A Jirka Králík takovým gólmanem byl,“ připomněl Maršík, který jako sportovní manažer měl zásluhu na dvou stříbrných medailích v letech 1995 a 1999. Dva historické tituly už sledoval ze zaslouženého důchodu.
„Přál bych si, aby tak jako Zlín přirostl k srdci Maršíkovi, bilo srdce všem hráčům, kteří v klubu právě vytvářejí kolektiv. Jistě najdou podporu u všech fandů hokeje, kteří ocení snahu a obětavost a přes lákavé sliby konkurenčních klubů zůstali věrní.“
Podpořte web a pomozte druhým!