Historie hokejového Zlína

Narozen: 16. 10. 1957 ve Vlašimi. Výška: 173 cm. Váha: 71 kg. Číslo dresu: 23.

Premiérový gól v nejvyšší soutěži: 28. kolo: 9. ledna 1983 Gottwaldov - Litvínov 4:7 (2:1,1:4,1:2)

Přišel s pověstí výtečného střelce. V létě před sezonou 1982/1983 v pětadvaceti letech odešel rodák z Vlašimi Karel Buřič z druholigové Mladé Boleslavi do tehdejšího Gottwaldova. „Ta střelecká produktivita mi pomohla. Byl jsem sice na zkoušce, ale pak si mě nechali,“ vybavil si Buřič začátek angažmá v Baťově městě, které mu pomohl vyřídit jeho tehdejší mladoboleslavský trenér Miloslav Havlát, tatínek útočníka Martina Havláta.

Premiéru v nejvyšší soutěži si odbyl proti pražské Spartě (1:4) hned v prvním kole na křídle čtvrté Leškovy formace se Salajkou. „To už si nevzpomenu,“ omluvil se Buřič, který v nejvyšší soutěži odehrál 150 zápasů s bilancí 31 branek a 17 asistencí.

Jenže ve žlutomodrém dresu mu nadlouho vyschl střelecký prach. 

Na svou vůbec první trefu se načekal dlouhých sedmnáct zápasů. „Bylo to všechno trochu jiné, zvykal jsem si. Do nejvyšší soutěže jsem se dostal trochu později. Z malé vesnice se leze nahoru těžko. Tenkrát jsem hrával levé stažené křídlo směrem dozadu. Moc prostoru útočit jsem neměl oproti druhým,“ vysvětloval Buřič.

Zatímco spoluhráči odjeli v reprezentační pauze na zájezd do Švédska, jeho s dalšími parťáky nechal kouč Zdeněk Haber doma trénovat. Prvního gólu v nejvyšší soutěži se dočkal až po Novém roce doma proti Litvínovu (4:7). Jeho trefa byla nakonec stou ligovou brankou TJG v sezoně v jinak protrápené sezoně, ve které přidal ještě další dva góly.

Víc se rozstřílel až v další sezoně. Nezamávala s ním ani známá nehoda autobusu cestou na zápas do Pardubic na podzim roku 1983. „To mám pořád před sebou. V Litomyšli pršelo, předjížděli jsme, naráz začal odbočovat a šofér to chtěl strhnout a byl tam zrovna kamion. Nejvíc to poznamenalo Miloše Říhu a trenéra Mrlíka, kteří seděli vedle řidiče. Byli hodně dobití, zůstali i v nemocnici, bylo to hodně komplikované. Ostatní jsme měli pobouchané nosy, přesto jsme odehráli zápas, ale nebylo to od nás pravé ořechové po tomto zážitku. Seděl jsem v polovině autobusu, s kluky jsme mastili taroky,“ smál se Buřič.

„Víceméně jsme to nečekali, pak jsme řešili, co se stalo a jak to vzniklo. 

Zrovna opravovali cestu, nepokropili to a klouzalo to,“ vzpomínal na nepříjemný okamžik borec, jehož tvář zdobil typický knírek.

„Tenkrát byla doba, kdy jednou došli kluci a byli kudrnatí beránci, dělaly se trvalé. Pak se začaly barvit vlasy. Asi to byla tehdejší móda, ale já ho mám dodnes. Zarůstám už po celé tváři. U mě to bylo tak, že jsem se nerad holil. A dodneška mě to nebaví,“ rozesmál se Buřič.

Postupně se zabydlel nejen v bytě kousek nad Baťovou vilou, ale i v sestavě ševců. Osm gólů už byla slušná vizitka na hráče, přestože vždy nepatřil do elitních formací ševců. „Jsem ale rád, že jsem si k tomu mohl čichnout. Pocházím z malé vesnice v Čechách, rodiče nebyly sportovně založení, ani nevěděli, že hraji hokej. To se pak nahoru leze těžko. Pro mě to byl malý zázrak,“ vyznal se Buřič.

V sezoně 1984/85 už pod koučem Uhrem patřil do sestavy, která vybojovala pro klub první bronzovou medaili v historii. „Můj největší úspěch, měli jsme to postavené na brankáři Jirkovi Králíkovi. Šlapalo nám to. Medaili mám pořád vyvěšenou,“ svěřil se Buřič. „Pan Uher byl neuvěřitelný pedant na detaily. Vzpomínám na něj v dobrém, od trenérů Uhra a Habera i od kluků jsem se měl co učit,“ pochvaloval si i po letech.

I on si uměl podmanit večer. Třeba jako když během patnácti dnů roku 1986 zažil hned dva dvougólové večery. Nejdříve v závěru ledna dvěma trefami pomohl zničit 7:1 Bratislavu. Především druhý zásah v zápase stál za to. Buřič vzal kotouč u své branky a po sólu neomylně zavěsil. „V Bratislavě i proti nim se mi vždycky hrálo dobře,“ vybavil si. A v březnu v sérii s Trenčínem o celkové páté místo dvěma góly přispěl k výhře 9:3.

V Mladé Boleslavi, která se tenkrát pohybovala na hraně mezi třetí a druhou nejvyšší soutěží, hrával v čtyři roky (79-83) pod vedením trenérů Štocka, Folprechta, Brábníka, Havláta, Andlta druhou nejvyšší soutěž. „Když jsem začínal jako kluk, hokej mě prostě bavil a neuvažoval jsem, že budu někdy hrát. Když se pak člověk dostane na nějakou úroveň, musí tomu dávat všechno a poznamená jej to na celý život,“ řekl Buřič, který se stal v Hodoníně výraznou osobností tamního hokeje.

Po odchodu z Gottwaldova totiž zamířil právě do tehdejšího Baníku, v jeho dresu střílel mraky gólů až do roku 1995, kdy se ze stadionu stala vietnamská tržnice. Byl i u znovuzrození hokeje ještě v roce 2002 v 45 letech v krajském přeboru.

V sezoně 1991/92 se objevil dokonce na prvoligové střídačce v pozici hrajícího asistenta. Poté vedl i mládež, dnes je trenérem juniorů, dělal ředitele stadionu nebo dokonce i rolbaře. „Ten led je pro mě magický. Dělal jsem, co bylo potřeba,“ poznamenal Buřič.