Historie hokejového Zlína

Může to být jen legenda. Shoda náhod nebo dílo tajemných sil. Do branky pod jižní tribunou na stání Zimního stadionu Luďka Čajky padají totiž až nápadně mraky bleskových nebo důležitých gólů, na které se prostě nezapomíná.

Jako magnet může podle některých pamětníků působit potok, který protéká pod tribunou i brankou. „To sotva,“ odmítl rázně tuto teorii třeba autor dosud nejrychlejší trefy Zlína Pavel Janků, jemuž zároveň patří i rekord celé extraligy nejrychlejší branky ve vyřazovacích bojích.

Padla ve třetím zápase semifinále play-off v roce 1995 do sítě kladenského Tomáše Voukouna (7:3) již po sedmi vteřinách hry. „Vyhráli jsme buly, ale špatně rozehráli. Puk zachytil Josef Štraub a vystřelil. Šel sice mimo branku, ale odrazil se od zadního mantinelu přímo ke mně. Snadno jsem ho vrátil do prázdné branky,“ popsal svou trefu Janků.

Na záhady a magii potoka nevěří ani jiní, třeba bývalý generální manažer a obránce Bohumil Kožela. „To nevím, jestli je to virgule, když se hledá voda,“ rozesmál se Kožela.

Jenže o zlínském zimním stadionu se dodnes traduje, že právě do této branky padá nejvíce rychlých branek v extralize.

Hned čtyři z nich padly po-dle dostupných údajů do 10 vteřin od začátku zápasu. Hned dvě z nich měl na svědomí kanonýr Jaroslav Balaštík. Do čtyřiceti vteřin od úvodního vhazování pak padlo do stejné klece pod jižní tribunou zlínského stadionu hned osm gólů.

Do stejného limitu například v sezoně 2013/2014 skórovali ševci hned třikrát Veselým (37 vteřin), Balaštíkem (40) a v posledním semifinálové zápase série s Třincem Čajánkem (37).

Třeba v mistrovské sezoně 2003/2004 od 1. minuty zápasu ševci vedli hned třináctkrát. Tři trefy tehdy zajistil právě Balaštík. Krom bleskových gólů do stejné branky zároveň padají i ty z kategorie „nesmrtelných“, které mají své pevné místo i v dějinách zlínského hokeje. Právě tam vstřelil svůj gól „z kaluže“ Rostislav Vlach v dresu Vsetína v roce 1995 a odšpuntoval pro Valachy premiérový triumf. Na stejném místě v pátém zápase finále 2004 se trefil ve třetí třetině dvakrát Balaštík, jednou Leška a Jenáček, aby následně rozpoutali mistrovské oslavy.

Také Petr Čajánek v sedmém zápase semifinále 2005 dvěma góly na této straně stadionu završil proti Vítkovicím svůj hattrick a postup do finále.

Do stejné klece vypálil vloni 10 vteřin před koncem základní hrací doby sedmého finále s Plzní Filip Čech, aby v prodloužení zase pod dohledem jižní tribuny M. Straka definitivně rozhodl.

Přesto samotní zlínští hokejisté na tajemné síly nevěří. „Je to jen shoda okolností. Jsme už natolik staří, že na pohádky nevěříme. Nemyslím si, že by tajemný potok tyhle góly přitahoval,“ pousmál se útočník Jaroslav Balaštík.

A jak je to vlastně s tím potokem? Ten pod stadionem skutečně je. „Stadion je postavený v údolí, takže pod stadionem tekla malá stružka, která z koryta ze stráně brala vodu. Nyní už je zkanalizovaný a má odvody do Dřevnice. Kromě toho je stadion připraven přijmout i stoletou vodu, je zde vybudován kanál, který by ji měl pojmout,“ vysvětlil Bohumil Kožela.

„Tomu nevěřte. Potokem to nebude. Spíš shoda okolností,“ rozesmál se i Jaroslav Balaštík teorii o tajemných silách.

„Je to tím, že chceme vždy vstoupit dobře do zápasu a dostat soupeře pod tlak. Máme to v sobě už dlouho a přenáší se to i na mladší kluky,“ přidal mnohem reálnější verzi Balaštík.

Nezastírá, že s bleskovými úvody může souviset i taktika. Zlín se vždy snažil na soka vletět, přitlačit a vybojovat si náskok. „Vždy máme nějaké možnosti. Pak záleží na soupeři, jak se k tomu postaví. S Martinem Hamrlíkem jsme měli jednu podobnou akci nacvičenou. Je k tomu potřeba náhody a štěstí, aby se to podařilo tak rychle,“ uvědomuje si Balaštík.

Daniel Ostrčilík, Zlínský deník

(Článek vyšel ve Zlínském deníku 18. dubna 2014)