Jdi na obsah Jdi na menu

*****HOKEJ, VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA ZLÍNA*****

Jaroslav Stuchlík st.: "Je pěkné, když má klub svou paměť a je na svou historii hrdý.“

SK Baťa Zlín 1928-1945.jpgSokol Botostroj Zlín 1948-49.jpg

ZK Baťa Zlín 1945-1948.jpg

Sokol Svit Gottwaldov 1949-1952.jpgSpartak a Jiskra Gottwaldov 1952-1958.jpg

TJ Gottwaldov 1958-1990.jpg

SK Zlín, AC ZPS Zlín 1990-1997.jpg

HC ZPS Barum Zlín 1997-1999.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Hamé 2002-2007.jpg

HC RI Okna Zlín 2007-2009.jpg

 


Jak Pantůček nasměroval ševce k záchraně. Změnil hráčům myšlení

21. 6. 2019

43.jpgTehdy neexistovaly žádné sociální sítě, přesto se zvěst šířila mezi lidmi jako lavina. Následně informaci potvrdily a napsaly některé noviny.

Václav Pantůček je trenérem Gottwaldova!

Senzace!

Bomba!

To jméno bylo pojem. A tahák. Účastník sedmi mistrovství světa (1954–1958 a 1960-1961), kde získal stříbrnou medaili. Majitel dvou bronzových medailí na dvou olympijských hrách v letech 1956 a 1960. Osminásobný šampion Československa, dvojnásobný nejlepší střelec soutěže. Autor 221 branek v 242 zápasech české nejvyšší soutěže.

Legenda československého hokeje a dnes již člen Síně slávy českého hokeje se skutečně postavil v závěru sezony 1963/64 na střídačku ševců po odvolaném trenérovi Koberovi.

„Mužstvo nevedu sám. Hráči si vybrali pro trenérskou práci jednoho z nich - Jiřího Matějů. Teprve poté se přišlo na mne.  Několikrát se mě v minulých letech ptali, zda bych nechtěl v Gottwaldově hrát. Když se dověděli, že jsem nebyl zcela zdráv, sešlo z toho. Ale vzpomněli si na mě znovu,“ připomněl Pantůček, že ho infekční žloutenka připravila o angažmá v Baťově městě.

Druhou nabídku na působení však už neodmítl. „Lidé z Gottwaldova mě chytili při pravidelném tréninku na brněnském zimním stadionu. I když se s gottwaldovským oddílem pěstujeme už dlouholeté přátelské styky, přesto jsem byl překvapen. Napřed jsem si dal vysvětlit situaci gottwaldovského družstva. Když jsem si uvědomil, že dosáhlo v mistrovské soutěži jen deseti bodů, zatímco Dukla Litoměřice se 13 body má tříbodový náskok a že v dalších utkáních hraje těžká střetnutí s Plzní doma a pak na ústeckém stadionu téměř existenční utkání s litoměřickými vojáky, tak se mi zatajil dech. Nechal jsem si asi tři hodiny na rozmyšlenou. Teprve večer, kdy jsem uvážil všechny okolnosti, jsem funkci technického poradce přijal,“ vysvětloval Pantůček, který přiblížil svou roli.

Efekt Pantůček zafungoval okamžitě. Z devíti zápasů prohráli jen jednou a jednou remizovali. Z osmnácti možných bodů ševci získali patnáct bodů a sezonu zachránili. „Nějakých výsledků jsme dosáhli, to vždycky těší. Jsem rád, že mě mužstvo dobře přijalo a že se mezi námi vytvořil velmi kamarádský vztah,“ pochvaloval si tehdy 29letý rodák z Mikulova.

Pantůček přinesl změnu myšlení. „Není tady špatné mužstvo. Podle slov hráčů i funkcionářů již v prvních dvou částech ligy prohrálo nešťastně několik vyhraných zápasů. Podle mého soudu se kolektiv bál vítězství,“ popisoval. „Mužstvo si nevěřilo, to jsem zde sám několikrát poznal. Bylo proto třeba dosáhnout toho, aby si kolektiv víc věřil. To byl jeden z prvních úkolů, které jsem si dal, neboť na nějaké zásadní měnění koncepce hry nelze nyní myslet,“ věděl Pantůček, že žádné převratné změny nesvede.

Proto se o to víc soustředil na psychologickou přípravu. „V praxi to vypadalo tak, že když o přestávce někteří bědovali, že vedení 3:1 nestačí, jsem je ujišťoval, že dají čtvrtý gól. A oni ho dali,“ popisoval konkrétní příklad někdejší střelec brněnské Rudé Hvězdy a ZKL.

Důležitá však byla i taktika. „Dám příklad z vítězného utkání v Plzni (5:2). Z vlastní zkušenosti znám plzeňské publikum. Jakmile se hra jejich mužstvu daří, nadšeně ho povzbuzují. Ovšem hraje-li Spartak špatně, diváci začnou pískat a nadávat a brzy se přidají na stranu soupeře. Z toho jsme tak trochu vyšli. Pro začátek jsme stanovili důslednou obranu, hráči pokyny stoprocentně dodržovali a nakonec to vyšlo nad očekávání,“ pochvaloval si Pantůček.

Aby mu strategie vyšla, byla potřeba zdravá kabina. „Nesmírně si vážím toho, že se hráči dovedou podřídit potřebám kolektivu. V mužstvu není primadona. A ještě jedna důležitá věc. V Gottwaldově jsou výborní diváci. Sjíždějí se na hokej z celého okolí a umí slušně povzbuzovat jako málokde,“ pochválil fanoušky žlutomodrých barev Pantůček.

Právě ve Zlíně se začal měnit z aktivního hráče na trenéra. „To je snad mnohem horší než hrát. Sedíš a jen se díváš, sem tam něco proneseš. To je pro mě daleko horší nervové vypětí, než při vlastní hře. Jako hráč na střídačce také trpívám trémou, ale při prvních krocích na ledě všechno z tebe spadne, neboť máš vědomí, že sám můžeš něco zvrátit. Pravda, trenér má také moc, ale je to dost pasivní. Navíc při nervácích bývá snad každý trenér neklidný - víc než hráči, ale musí se ovládat. A dělat v takových případech klidného je fuška. Dosáhne-li mužstvo třeba nečekaného vítězství a máš-li dojem, že jsi, se na tom nějak podílel, to je pocit, jaký jsem dosud nepoznal. Prožívat ho zde u vás je snad dvojnásob příjemné,“ pochvaloval si Pantůček.

Jeho mise v Baťově městě skončila po velkém dramatu ve finiši soutěže dramatem 7:5 v Opavě proti Vítkovicím. „Kluci podali snad nejlepší výkon, jaký jsem od nich viděl. Hráli kolektivně, s maximálním úsilím a pozornosti,“ pochvaloval si Pantůček.

„Byl jsem velmi příjemně překvapen velkou bojovností všech hráčů a jejich snahou o dosažení co nejlepšího výsledku. Dá se říci, že tato vlastnost rozhodla také o výsledku posledního důležitého utkání s Litoměřicemi. Mužstvo má pochopitelně množství technických i taktických nedostatků. To je ovšem otázka delší doby a systematické práce. Chuť a bojovnost jsou však devizami, které mohou pro záchranu soutěže vždy rozhodnout,“ dodal Pantůček, který později ještě vedl německý Rosenheim, jugoslávské Celje, slovenskou Žilinu, brněnské kluby Královo Pole a Ingstav a trenérskou kariéru končil v Liberci v roce 1985.

O devět let později 21. července 1994 doma v Brně zemřel.